Víza

Víza do Turecka nejsou od ledna 2005 potřeba

Doprava

Nejpoužívanější dopravní prostředek je v Turecku zřejmě autobus a to v jakémkoliv provedení. Na krátké vzdálenosti jezdí prakticky všude minibusy, nebo-li dolmuše, které v principu fungují jako multi-taxi. Zastaví vám kdekoliv na ně mávnete avyhodí vás kde řeknete. Uvnitř každého dolmuše je kromě řidiče ještě alespoň jeden naháněč, který skoro celou jízdu křičí z okýnka a snaží se naplnit minibus na 150 procent, což se mu obvykle podaří. S naháněčem je potřeba se domluvit kam jedete ana ceně, ta může mít docela slušný rozptyl, ale průměrně bych odhadoval tak korunu na kilometr (jak kde). Kromě dolmušů všude jezdí samozřejmě i normální taxíky, ale ty jsme nezkoušeli a tak nevíme kde se cenově pohybují.

Na delší vzdálenosti pak jezdí normální velké dálkové klimatizované autobusy, které mají centra v terminálech v každém větším městě. V  každém terminálu obvykle sídlí několik (cca 20) různých autobusových společností, které jezdí v různou dobu do různých měst. Ceny mají kupodivu stejný. Problémem je, že když se objevíte na nádraží (v terminálu) tak si vás okamžitě někdo odchytne a snaží se vám vnutit svoji společnost a tak se snadno může stát, že koupíte lístek na pátou odpoledne amusíte třeba půl dne čekat a mezitím odjedou do vašeho města tři jiný autobusy od jiných společností. Je proto vhodný buď na prvního naháněče velice naléhat anebo si obejít celý terminál a zjistit ten nejlepší spoj sami.

Kromě autobusů se dá po Turecku velice levně cestovat vlakem, jízdenka z Istanbulu do Vanu prý vyjde na 4USD, což je nádherná cena. Bohužel ale vlaky na delší vzdálenosti jezdí tak dvakrát třikrát do týdne a tak to může docela zdržet.

Poměrně velké zkušenosti máme se stopováním, zvláště na velké vzdálenosti. Osobní auta moc nestaví a když tak obvykle nejedou daleko a někdy chtějí i zaplatit atak je potřeba se předem domluvit. Docela bezproblémový jsou kamioňáci, jezdí skoro všude a daleko a tak se nám stávalo, že jsme v jednom kamionu strávili třeba osmhodin a tak "příjemně" ujeli 400km… nejezdí totiž nejrychleji a pokud jsou hodně naložený tak je cesta do dlouhých kopců přímo nekonečná. Ale sedíte si vysoko v kabině a máte krásný přehled po krajině. A navíc kamioňáci často zvou přinejmenším na čaj. A jak dlouho to trvá? Z Istanbulu k Araratu nám totrvalo 4 dny, cesta napříč Tureckem (Istanbul - GaziAntep) tři dny.

Jídlo, pití

Hlavní stravou stopaře se v Turecku bezpochyby stane "ekmek" a "su", neboli chleba a voda. Je to levný a je to všude. Osobně bych řekl, že Turecký chleba je docela dobrý čerstvý, poživatelný tak den starý a dál už jsme ho nedokázali upotřebit. Aleje velice levný, vyjde na cca 4 Kč. Voda je snad všude pitná. V celým Turecku existují při hlavních silnicích odpočívadla s pitnou vodou. Jediný problém jsme měli v Istanbulu, kde teče děsná destilka s chlórem a tak jsme se po jednom-dvou dnech dostali do stavu, kdy jsme pili a pili a měli stále větší a větší žízeň.

Docela levný je některý ovoce, hlavně melouny, jinak jídlo vyjde průměrně stejně draze jako u nás. Za kultovní jídlo považujeme Kebab a Airan, což je něco jako řecký gyros s kefírem. Rozhodně ale nedoporučuji bílou polévku, kterou dělají skoro všude, je to spíš pro otrlejší jedince.

Velmi dobře a levně se člověk nasnídá v cukrárně, kde mají nekonečné množství různých koláčů a moučníků. Hlavní jídlo většinou bývá kuřecí maso v různých úpravách nebo zeleninová šlichta, která je levnější a docela dobrá. Oblíbené jsou plněné papriky a fazole. Jako příloha se obvykle podává rýže, salát nebo chleba. Většina občerstvoven také nabízí moučník v podobě různých rýžových pudinků.

Turecký kebab je možné sehnat ve třech základních podobách. Nejznámější se jmenuje Döner, jedná se o kuřecí maso, napíchané na tyči, kde se peče a postupně okrajuje. Další druh je Köfte, což je mleté kuřecí maso se zeleninou a paprikami, další druh je jemně mleté maso nabalené na špíz a pečené na ohni. Na ulici sekebab většinou zabalí do placky nebo do chleba. V restauracích sepak většinou podává s rýží.

Lidé

Turecko je zajímavé tím, že v každé jeho části narazíte na jiné lidi. Nejhorší je to v Istanbulu a na jižním pobřeží, kde místní nejvíce těží z turistiky. Zde jsou opravdu nepříjemně otravní a vlezlí. Dokáží se taky tvářit úžasně přátelsky ale všechno je jenom pro peníze. Výjimku zde tvoří snad jenom Kurdi, tijsou zřejmě od přírody neuvěřitelně hodní a přátelští. Kurdi se nejvíce nacházejí na jihovýchodě země, ale potkáte je prakticky všude. Vzhledově je poznat nedokážu, alevětšinou když nás někdo někam pozval, byl to Kurd, když jsme dostali nějakou výhodu, nebo něco zadarmo, byl to Kurd. Řekl bych, že obecně platí, že čím jste dál od turistických center, tím hodnější a pohostinnější lidi potkáváte. Jedno však mají všichni společné a to je vlastenectví. Každý je neuvěřitelně hrdý na to, žeje Turek nebo Kurd (nebo jiná národnost).

Kurdi a Kurdistán

Kurdové a Kurdistán je kapitola sama pro sebe. Kurdistán je vlastně takovým královstvím, kdeje zakázáno zpívat. A co hůř, kromě národního zpěvu a tance, který byl povolen teprve před pár lety a který je velmi zajímavý, mají Kurdové zakázáno mluvit vlastní řečí a používat svá jména. Před několika lety byli oficielně všichni Kurdi, kteří měli neturecká či neislámská jména přejmenováni a dostali nové občanky. Na oficiálních místech se nesmí mluvit Kurdsky, což je problém, protože většina Kurdů, zvláště starší generace, Turečtinu ani náhodou neovládá, a tak vznikají situace, kdy jde starý pán do nemocnice a nemůže se domluvit s doktory. Ve věznicích prý dokonce odposlouchávají jak se návštěvy baví s uvězněnými a tak se stává, že jde otec navštívit syna a nemůžou než na sebe koukat skrze mříže.

Turecká strana to interpretuje jako snahu zabránit teroristickým útokům na území Kurdistánu a jako snahu o zlepšení bezpečnosti v oblasti. Kurdi ale tvrdí, žeje odtržení od Turecka příliš neláká, že by chtěli akorát svou svobodu, neboť Kurdi mají svoji svébytnou kulturu a tradice, ale obojí je Tureckou vládou silně potlačováno. Novou nadějí je údajně Evropská Unie, neboť tu, jak Kurdi říkají, Turci bezmezně poslouchají a dokonce v posledních letech dovolili postavit dvě kurdské školy. Ale zároveň dělají vše proto, aby jejich výstavbu znepříjemnili a prodloužili. (toto jsou informace, které jsem získal v tureckém Kurdistánu v létě roku 2004 od místních obyvatel a od několika mladíků působících v Kurdském národním hnutí).

Nocování

V Turecku není problém kdekoliv spát na divoko. Spali jsme na venkově, u dálnic, hnedka vedle měst i ve městech a nikde jsme žádné problémy neměli. Jenom v Istanbulu na pláži u Bosporu, když se s námi přespříliš přátelili přistěhovalci z celého Blízkého východu, jsme měli problémy. Namíchali námdo pití nějaké drogy a pak nás zřejmě chtěli okrást, ale to se jim naštěstí nepovedlo (viz deník). Taky v menších městech jsme se nikdy v noci necítili zrovna dvakrát příjemně. Nikdy se nic nestalo, ale ten pocit tam byl.

Hotely jsou v každém městě a v méně navštěvovaných lokalitách za poměrně slušnou cenu. Čistota je relativní a je možné sehnat levný hotel plný švábů a naproti na ulici je luxusní pěti hvězdičkový palác. S cenou se většinou dá hnout.

Bezpečnost

Turecko je méně bezpečné než jeho východní sousedé jako např. Írán nebo Sýrie. Často se stává, že vás někdo chce okrást nebo natáhnout. Velmi oblíbená je finta, kdyvás místní zavede do nějaké hospody, pak si přisednou další dva, objednají sia pak to musíte zaplatit všechno vy, neboť podle zvyku platí ten, u jehož stolu se objednává a podobně. Každý má všude známé a každý má specielní slevu jenom provás. Větší nebezpečí může hrozit v odlehlých lokalitách nebo na předměstí, kdyčasto cítíte nepříjemné pohledy lidí okolo, po setmění pak těmito ulicemi lépe neprocházet. Párkrát nás takhle někdo nabral a odvážel kamsi a my museli vystoupit, jedna slečna vyprávěla, že jí obklopil dav mužů a že musela volat pomoc.

Nechci ale strašit, situace není horší než u nás, chce to dávat si pozot. Alenarozdíl od České republiky, v Turecku jsou neuvěřitelně hodní policisté. Hrozně ochotně pomáhají, často nás brali na lepší místa na stopování, vysvětlovali jakse Turecky dohodnout, že máme málo peněz a jednou nás nechali přespat u sebe na pozemku. Jinak armáda je prakticky všude a pánové se samopaly všechno hlídají.