Praktické informace ze Sýrie

...vlastní zkušenosti z cest


Doprava

Na kratší vzdálenosti se docela dobře dá stopovat. Jezdí se zásadně na korbách, takže může jet i větší počet lidí. V Sýrii totiž prakticky neexistují osobní auta (tedy kromě taxiků), všude je to samý pickup (hodně Škodovek) nebo náklaďák. Na delší vzdálenosti to bývá problém, protože místní většinou nechápou, že chcete jet zadarmo a tak jedou celou cestu jenom kvůli vám a to je potom samozřejmě blbý nezaplatit. Je proto potřeba se domluvit předem, ale to není vždy snadné. Proto jsme po několika nedobrých zkušenostech volili téměř zásadně autobusy a minibusy. Minibusy fungují stejně jako turecký dolmuše. Jsou docela levný, ale často chtěl řidič jet pouze s námi a tudíž zaplatit celou jízdu jenom od nás. Vždycky je potřeba ho přemluvit aby počkal až se to zaplní, to obvykle netrvá dlouho i když řidič vyhrožuje, že to do večera nebude. Pak jedete podstatně levněji. Na velký vzdálenosti jezdí normální autobusy, který vyjíždějí z Terminálů. Tam je potřeba se nejprve prorvat davem taxikářů, kteří vám tvrdí, že žádný autobus už dneska nejede. Pak davem minibusářů, kteří tvrdí to samé o autobusech. Až se nakonec dostanete k autobusům a ti se o vás pořádně poperou. Kdo totiž získá prvního zákazníka, ten se taky první naplní. A tak se nám občas stávalo, že jsme se dostali do pěkný tlačenice. Cenově to pak vyjde cca 30 Kč/100km.

Kromě autobusů, taky jezdí z Damašku do Ammánu vlak, ale jede jenom ve čtvrtek dopoledne a to jsme zrovna nestihli. Ve městech jsme používali téměř výhradně taxiky, bylo to nejlevnější a nejpohodlnější.

Jídlo

Typickým a taky nejčastěji kupovaným jídlem se pro nás stala Švarma a Felafel. Felafel jsou do placky zabalený jakýsi hrachový koule podobný karbanátkům se zeleninou. Švarma je něco jako turecký kebab v placce, ale dávají do toho takovou sádelnatou omáčku, kterou jsme obvykle nesnesli, ale bez ní to bylo dobrý. Kromě toho je docela dobrý humus, což je taková chuťově neuchopitelná šedivá kaše, která se nabírá plackou. Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Chleba zde neexistuje, všude mají jenom placky. Ale nejsou to takový ty dobrý nafouklý malý placky s kapsou, jaký se dají pořídit i u nás, ale nechutný, suchý, tvrdý, nepolykatelný, děsně velký a naprosto nejedlý kusy těsta, který se zde přidávají téměř ke všemu. Jenom mazat se na to nic nedá.

Lidé

Lidé jsou ve všech ohledech dokonale přátelští. Všichni se snaží pomoct a každýho děsně zajímáte. Když jsme například vystoupili uprostřed noci někde v neznámém místě, vždycky se našel hlouček lidí, kteří nás automaticky obestoupili a hnedka nám chtěli poradit kudy kam. Nezřídka se někdo našel, kdo nás pěšky dovedl přes půlku města do hotelu aniž by z toho něco měl (alespoň se to tak zdálo). V Sýrii nás taky nejvíce zvali na jídlo a na čaj, dokonce párkrát i na nocleh, ale nemohli jsme to přijmout.

Nocování

Vzhledem k tomu, že většina území v Sýrii je poušť, kde se to prý jenom hemží jedovatou havětí (a něco jsme také viděli), spali jsme na divoko jenom jednou. Několikrát jsme spali na pláži a jednou v parku v Alepu, kde nám poránu místní radili, abychom si dali pozor, že bude chodit policie a aby nás tam raději spát neviděla. Zbytek nocí jsme strávili v hotelech a to výhradně na střechách, kde nebylo tak dusno a vedro jako v pokojích, a kde to bylo o poznání levnější (cca 2-4 USD/noc).

Památky

Sýrie je zemí těch nejlevnějších památek co jsem kdy viděl, teda pro studenta. Všude jsou obrovský neohraničený ruiny, kde se dá bez problémů jakkoliv přelézt za darmo. Jenže vstupné je vždycky kolem 10Kč, což je tak málo, že to za přelézání rozhodně nestojí. Samozřejmě jsme všude uplatňovali ISIC, jinak by to bylo dvacetkrát dražší, ale ISIC kartu si můžete každým větším městě na černo pořídit.


© Štěpán Frána (stepan.frana@gmail.com) 08/2001