Už je to nějaký ten pátek, co se mi dostal do rukou první cestopis nějakých lidí, co jen tak beze všeho vypadli a jeli si do Asie anebo do Latinský Ameriky a podobně a už tenkrát sem si řekl, že to musím taky zkusit. Pak najednou padlo slovo Turecko a za chvíli se našli lidi a pak se objevilo i auto, který bylo schopný nás všechny pobrat a tak jsme neváhali a vyrazili. Bylo nás devět a jedno auto, veliký auto, ohromný… vlastně menší autobus, zkrátka osobní Ford Tranzit. Posádku tvořili spolužáci z vysoký školy: Martin, který sehnal to přibližovadlo, Evička, Tomáš, Láďa se Soňou, Ondra s Kristýnou a Já s Marcelou.

Po krátkých přípravách se nám podařilo 1. září 2000 vyjet směrem na Istanbul. Nikdo z nás předtím neměl s Tureckem osobní zkušenosti a tak to byla vlastně taková cesta do neznáma.

Po menších potížích se nám podařilo přejet všechny hranice, včetně Rumunských a dostali jsme se do Turecka, které nás "Evropany" doslova nadchlo. Nebylo to jenom krásou přírody a hodnotou památek, ale bylo to hlavně v llidech. Muslimští Turci a Kurdové na nás zapůsobili jako nesmírně hodní a vstřícní lidé, díky nimž jsme si občas připadali jako v pohádce.

Z Istanbulu jsme projeli středním Tureckem a pokračovali jsme podél jižního pobřeží přes Pamukkale na západ země. Navštívili jsme Efes, Pergamon, Tróju a ještě mnoho dalších zajímavých míst a pak jsme přes Dardanely pokračovali do Řecka.

Zde jsme se původně měli setkat se školní exkurzí, zaměřenou na  antické památky, ale zjistili jsme, že jim ztroskotala cestovka a tak nikam nejeli. Byly jsme tedy odkázaní v Řecku pouze na sebe, což byla škoda, protože jsme přišli o výborného průvodce, ale i  tak se nám podařilo vidět největší řecké divy. Po 26ti nádherně strávených dnech jsme se vydali přes Itálii a Rakousko zpět do Čech.

Pobřeží Černého moře

Tak se pouštím do prvního zápisu. Jsme v nějakým děsně špinavým městě na pobřeží Černého moře v Turecku asi tak 70 km od Istanbulu. Sedím na molu, no vlastně na ohromným betonovým kvádru, kterej jako jeden z mnoha toto molo tvoří, mám šílenej hlad, protože už sem čtvrtej den nic pořádnýho nejed - zatím jsme pořád byli na cestě a živili jsme se chlebem s něčim, ale Eva slíbila, že dneska bude super snídaně, tak snad… Jo a taky sem děsně nevyspalej a ke všemu je hrozně brzo ráno a všichni ostatní ještě spěj. No ale jak to všechno začalo…

Měli jsme vyjet v pátek 1.9.00 ve 12:00 z Prahy ze Strahova. Když sem tam s Marcelou ve 12:05 dorazil, našli jsme jenom Martina. Kupodivu ale tak do 13:00 hodin přišli i ostatní, kromě Evy samozřejmě, na tu sme museli čekat asi do tří. Slečna zřejmě zaspala…

Nakonec jsme asi tak s dvouhodinovým zpožděním vyjeli. 9 lidí se do Transitu vejde úplně v pohodě, jenomže nás do Brna jelo 10. Prej aby sme si zvykali, tak sme se smáčkli a křečovitou jízdou jeli k Marcele do Kbel, kde sme nabrali ještě pár drobností, na který si nikdo nevzpomněl, jako například vařič, karty apod.

Cesta do Brna byla bez problémů, dostával sem jenom křeče do nohy, ale pak sem si zvyknul. V Brně sme vysadili Ivanku (wow, to se pak jelo, úplný pohodlí). Koupili jsme ještě pár drobností jako je chleba a voda a hlavně dobré tvarohové buchtičky k večeři, mňam… hodnota na mém účtu dosáhla historického minima…

Se soumrakem jsme vyjeli směrem na Bratislavu. Na parkovišti před hranicemi jsme při startování zjistili, že máme špatnej kontakt na baterii, což hned na slovenský hranici slavilo svůj první úspěch - nemohli sme nastartovat právě když nás ten celník poslal na odstavnej pruh, takže sem mu hned mohl ukázat jak umím bleskově spravit auto, což na něj asi zapůsobilo, protože nás nakonec pustil.

Na slovenský straně už na nás byli dva, jeden nám položil otázku: "Kam jedete?" a když mu Martin pohotově odpověděl, že do Turecka tak se ještě dozeptal co tam jako jedeme hledat. Druhej chlápek byl ještě lepší, když nás skouknul, tak se zeptal kolik nás je no a pak pohotově ještě dodal otázku kolik máme míst k sezení. Když zjistil, že nás v autě pro 9 lidí jede 9 tak nás nechal jet. Chlapci tam mají fakt zajímavou práci. :))

Slovensko jsme si moc neužili, protože už byla tma a tak sme jeli rovnou do Maďarska, hranice byly OK, akorát se v Maďarsku platí za dálnice a tak nás to stálo celkem 30 Marek… alespoň se jelo hezky… jo tady sem si to řízení užíval já. Před hranicema s Rumunskem sme ještě doplnili nádrž abychom v umunsku nemuseli nikde stavět.

Na hranicích nám začalo docházet do čeho vlastně jdeme. Nejdřív po nás jeden Rumun chtěl doklad, že toho tranzita paní Hujerová Martinovi půjčila. Takovej papír sme samozřejmě neměli a on že máme smůlu, že do Rumunska ne! Po chvilce beznaděje nám Maďarští celníci celníci pověděli, že mu musíme dát nějaký marky jako úplatek… zkusili sme mu nabídnout 20 Marek a on že ne, že chce 100… nakonec se to podařilo usmlouvat na 0… RUMUNI SOU ZLODĚJI !!!!

Rumunsko bylo asi to nejhroznější co sem zatím viděl. Všude odpadky, takže nebyl vidět vůbec ani trávník, smrdělo to tam stejným smradem, jakej je vždycky cejtit z Ukrajinců u nás akorát 1000 krát silnějším. Na silnici občas ležel mrtvej pes (viděli sme asi 4). Šero úsvitu a hustá mlha nám k tomu všemu dodala fakt tu pravou ponurou atmosféru.

Když se víc rozednilo tak začali vycházet lidi a každej buď jel kamsi na takovým vozíku taženým koněm, nebo si vedl svou kravku pást někam mezi ty odpadky, vypadalo to hrozně zvláštně, perfektní prostředí pro nějakej hororovej film, mrzí mě, že sem si neudělal fotky, ale báli sme se zastavovat aby se na nás Rumuni nevrhli jak dravá zvěř. Cesta se tu strašně vlekla, každej kilometr sme jeli nekonečně dlouho. Jak sme se dostali dál od hranic tak odpadky trošku ubývaly, ale smrad byl pořád stejně kvalitní.

Netrvalo dlouho a stavěli nás policajti za vysokou rychlost, Láďa jel 60 km/h po vesnici, kde je padesátka… nechtěli po nás moc asi jenom 5 Marek v přepočtu, ale prej by to za úplatek 100 Marek stopil. Asi si myslel, že mu na to Láďa skočí, ale ten se nedal. Asi po hodině jim vysvětlil, že prostě peníze nemáme a ať mu účet pošlou do Čech.

Tak sme začali v Rumunsku dodržovat rychlosti, ty hajzlové totiž měřili skoro všude a nejhorší je, že ty jejich "obce" sou vlastně jenom domky kolem ulice a že sou dlouhý desítky kilometrů a mezi nima byla vždycky jen pár km mezera. To nám značně snížilo rychlost a tak jsme v krásném Rumunsku strávili celej den v autě. Ale nebylo to tak zlý, podařilo se mi Tomáše dvakrát porazit v šachách a Karpaty sou super hory… ale ten smrad, já nechápu, jak ho můžou mít úplně všude.

Hranice z Bulharskem byly docela v pohodě stačilo pár úplatků a poplatky za ekologii (nechápu na co), poplatek za vjezd do země (7 Marek) atd.

Do Bulharska sme se dostali za tmy, tak sme někam dojeli, zalehli sme a konečně se vyspali. Ráno, asi tak kolem půl sedmé, nás totiž vzbudili nějací dva místní a hned nás všechny zvali na kafe, tak sme s nima a s jejich rodinkou pokecali. Oni uměli akorát rusky, tak sme vlastně celou dobu jenom mluvili o tom, jakým jazykem budeme mluvit. Byli ale hrozně milí a taky nám dali nějakou vodu. Místo ke spaní bylo taky úplně ideální, akorát kolem nás prošlo ráno pěkný stádečko koz.

Pokračovali sme směrem k moři, našli sme písečnou pláž, byla moc hezká, akorát dost bordel, ale moře bylo krásně čistý a byly super vlny takže jsme se tam usadili až do odpoledne.

Dvakrát sem porazil Evču v šachách no a pak, nevim jak se to mohlo stát, mě porazil Tomáš, ale já mu to vrátim.

Odpoledne jsme vyjeli do Turecka, dorazili sme už tradičně za tmy.Vůbec není možný se vyznat v jejich systému značení silnic, asi v tom vůbec žádnej systém nemaj. A vůbec nic neodpovídá mapě takže sme vlastně docela slušně bloudili. Dost nás vyvedlo z míry to, že všude bylo děsný množství psů. Jen tak si volně pobíhali po ulicích a vypadali dost nebezpečně. Taky je všude hrozně moc policajtů ozbrojených samopalem (možná sou to vojáci), jednou nás i kontrolovali. Po několika hodinách bloudění sme nakonec zastavili v nějaký obci u Black Sea. Rysovi spali v autě, Soňa s Ládinem na pláži s divokejma psama a zbytek se nás uložil u majáku na molu. Vypili sme portské víno a chvilku před úsvitem usnuli. Teď mě probudili rybáři a tak sem šel psát.

Istanbul

Tak se nám podařilo asi v jednu hodinu vyject od toho Č. moře. Voda tam byla super čistá a krásně studená. Kolem třetí jsme dorazili na předměstí Istanbulu. Desetimilionový město nás okamžitě řádně přivítalo. Takovej chaos sem v životě neviděl. Dvouproudová silnice se spontálně měnila ve tří až čtyřproudovou. Nikdo kromě nás nepoužíval blinkry, když chtěl někdo přeject z pruhu do pruhu tak prostě jenom zatroubil a jel. To sme zpočátku nemohli pochopit, protože sme si mysleli, že všichni troubí na nás a oni přitom troubí preventivně aby se jako vědělo, že jedou. Anebo prostě troubili jen tak. Klakson je tady asi nejdůležitější část auta.

Děsně zajímavý a absolutně nepochopitelný je, že přes ten absolutní chaos to jede a jede to mnohem líp než třeba v Praze. Po hodince bloudění sme se nakonec dostali do centra a dokonce se nám podařilo i zaparkovat.

Pak sme se konečně vydali do centra, prohlídnout si osmý div světa - Hagiu Sophiu, Modrou mešitu a všechny ostatní zdejší zázraky. Hagia Sophia je fakt nádherná i když kdekdo říká, že modrá mešita je lepší, ale není, oni tomu nerozumí. Trošku sme to ale nevychytali, protože obě měly už zavřeno. Tak sme se vydali do velkýho bazaru, kterej byl fakticky hodně dobrej, akorát tam všude měli hrozný kraviny, který bych si nikdy nekoupil. Teda kromě koberců, ale nakonec sem ani do těch nešel.

Tak sme brouzdali městem až sme skončili v čajovně s vodní dýmkou. Nooo… jako začátečníci sme si dali tu nejslabší s jablečnou příchutí. Trošku mě taky překvapily turecký čaje, sou fakticky moc dobrý ale podávaj se ve velikosti panáka. Po chvíli se k nám přidal jeden mladej turek, uměl bezvadně anglicky a tak jsme s nim hodně pokecali.

Co jsme vůbec nechápali bylo, že okamžitě poznal, že sme Češi. Vysvětloval to tim, že chodíme po skupinkách, sme veselí a co já vim co ještě. Taky mě dost překvapilo jakej má přehled o politice, většina lidí, co sme potkali si myslí, že pořád existuje Československo. Neshier (tak nějak se jmenoval) nám vykládal, jak je pro nás těžký se dostat do Íránu a podobně, taky nám doporučil levnou internet kavárnu a levný jídlo a vyprávěl o tureckým "Raki" vínu. Dost dobře jsme pokecali. Pak na mě nějak začaly doléhat účinky dýmky…

Když sem se vzpamatoval, Neshier nám dával takový logický hry s papírem a tužkou… to potom chytlo ještě dalšího chlapíka (vypadal jako šéf) a postavil nám ze sirek takovej obrazec a že prej ať z něj uděláme tři čtverce, jenže on nám řekl, že ty sirky máme přesunout a přitom jsme je měli jenom odebrat.

To mě ovšem naštvalo a tak sem mu postavil můj oblíbenej hlavolam jak šoupnutím dvou sirek dostanu čtyři stejný čtverce. Reakce byla parádní, chlápek dlouho přemejšlel, pak začal tahat posily různě po čajovně, ale žádnej turek na to nepřišel i když postupovali fakt dobře. Měl sem pocit naprostýho vítězství a když to vzdali tak sem jim to teda ukázal.

Byl to děsně super večer. Když sme našli zbytky naší výpravy mezi Hagiou a Modrou mešitou, vymejšleli sme kde přespat. Nakonec zvítězil náš návrh, že vedle tý rušný silnice v centru.

Noc byla dost v pohodě, teďka Tomáš vaří snídani, pořád nás pozoruje houf malejch dědí, jako by sme byli ňáká atrakce. A docela nás dostalo, že když Láďovi postříkali hlavu vodou, která tam normálně tekla, chtěli 2$. Fakt dost dobrý bussinesmani.

Klášter ve skalách

Přestože Istanbul je tak děsně špinavý a hlučný město, celkově na mě působil skvěle. Hagia Sofia je fakt "great", škoda, že maj vevnitř lešení. Ještě jsme shlédli Modrou mešitu, kde sem si konečně vyzkoušel tu skvělou modrou sukni. Pak jsme zavítali do cisteren, což byl podzemní vodní systém vytvořenej Římany.

Připadal sem si tam jako v pekle… pardon… v podsvětí, klidně bych si tam dokázal představit Hádův palác. Nakonec jsme ještě poslali domů mejly a několik turků se mě snažilo okrást a pak tradá do Cappadocie.

Do skalních měst jsme se dostali o den pozdějc, ale stálo to fakt za to. Všude kolem nás byly tisíce špičatejch skal a do nich vytesaný kostely a hrobky. Dost mi ty skály připadaly jako indianský Tee-pee, který prostě zkameněly.

V jednom hodně velikým skalním hradu Marcelu odchytil nějakej místní a pak nás trochu provedl. Dál jsme se dostali do Gorome, kde sme viděli stovky kostelů vytesanejch do skal. Je to zvláštní, většinou mi vadí, když někdo takhle uměle mění tak krásnou skalnatou krajinu, ale tady jako by to k tomu patřilo a všechny ty místnůstky do těch skal krásně zapadaj, vlastně by to bez nich nebylo ono. Některý kostely jsou stále vymalovaný krásnýma freskama s křesťanskou tematikou a skoro v každý místnůstce byly takový divný díry. Prej to byly rakve, ale některý byly dost malý, že mi to ani na mimino nepřipadalo. Některý kostely měly více podlaží, říkal sem si, že to bylo dost odvážný, protože z těch skal občas zbyly jenom obvodový zdi, až sem se divil, že něco takovýho vůbec nespadne. Večer jsme si na mapě vyhlídnuli takový místo na spaní, ale chytla nás tam písečná bouře (no nebylo to tak strašný, prostě ve vzduchu lítalo děsně prachu a trochu písku) a navíc to tam nebylo nic moc tak sme jeli dál a nakonec sme úplnou náhodou našli pohádkově nádhernej skalní klášter, byl úplně super jenom tady byla v noci dost kosa... no pravda je, že jsme spali asi 1000 m nad mořem a fakt sem v noci dost vymrznul.

Ale ten klášter bylo asi to nejkrásnější, co jsme v celý Cappadocii viděli, zvláště proto, že sme ho objevili až za tmy a tak nás za svitu měsíce obklopovaly tři krásný skalní špičáky, který se potom ráno proměnily v jednotlivý části krásnýho skalního kláštera.

Jižní pobřeží

Další místo, který jsme navštívili, byly podzemní města v Derinkyu, Jedná se o uměle vytvořený komplex podzemních měst, vytesaných do skály. Město mělo asi 10 podzemních pater a mohlo v něm prej žít až 10000 lidí… prostě něco absolutně nepředstavitelnýho. Město má důmyslně vytvořený větrací šachty, komíny a něco jako systém vodovodu.

Vůbec nechápu proč a jak by někdo něco takovýho stavil. Prý se tam ukrývali křesťané, ale jediná věc, která to má jako dokazovat je taková místnost do tvaru kříže, prý kostel… no nevim. V každým případě mi to připadalo dost málo, když ve skalních městech bylo kostelů více než obyčejných domků. Kdyby to celý nebylo starý x tisíc let, tak bych to viděl na atomový bunkr, ale takhle fakt nevim co si o tom vlastně myslet, je to hodně zvláštní stavba.

Sám o sobě si myslím, že mám hodně dobrou prostorovou představivost, ale vytesat takovýdle město o tolika patrech bez pořádnejch měřících přístrojů bych ani omylem nedokázal. Vždyť jednotlivý stropy a zdi byly maximálně úzký. Jak sakra věděli, že už nemůžou tesat dál, že tam někde 30 cm nad jejich stropem je už zase podlaha další místnosti? Vždyť do tý místnosti neviděli a nemohli si to ani žádným způsobem odměřit.

Pak jsme se vydali krásným pohoří na jižní pobřeží Turecka, tady sme si na útesech našli krásný místečko a taky skvělou hospůdku, kde jsme si konečně dali to slavný turecký "Raki" víno.

Teda, s vínem to nemá absolutně nic společnýho, chutná to jako mentolový bonbóny a má to 43% alkoholu a je to vážně dost silný.Samotný víno je úplně čirý, ale tak se nepije. Míchá se s vodou, která je samozřejmě taky čirá, ale přesto to po smíchání vytvoří krásnou bílou barvu (jó, chemie, to sou zázraky). Většině členů naší expedice to moc nechutnalo, ale mě to nepřipadalo špatný, akorát mi z toho ráno trochu bolela hlava.

Lidé jsou tady extrémně hodný, když sme se jednoho například ptali s mapou kde sme, začal zapojovat takový světlo, což mu dalo dost práce, aby nám mohl poradit. Nebo když sme kradli nějaký rajčata u skalního kláštera, přiběhla babka a dala nám ještě švestky…. dost neuvěřitelný co?

A ještě jedna věc, dostali jsme zprávu, že Nesměrákova výprava do Řecka se ruší, takže trošičku změna plánů.

Turecká riviéra

No tak, teďka sem asi tři dny nic nenapsal, tak si musim vzpomenout co a jak bylo. Když sme se ráno 9.9. probudili, nebo spíš, když už sme chtěli odject, přijel nějakej turek a že nás prej provede po zdejších památkách, tvrdil, že je to gratis a že je archeolog. Jeho angličtina se spíš podobala turečtině a tak mu nebylo zrovna moc

snadný rozumět. Nejdřív nám ukázal nějaký sochy ve skále, asi skalní hroby, pak nás zavedl k nějakýmu hradu, ale nechtělo se nám platit vstupný i přestože sme to s nim měli prej 3 krát levnější a tak sme jeli k dalšímu hradu, tentokrát na ostrově, to se nám líbilo a tak sme mu dali 5 miliónů za loďku a pluli jsme tam. Pak jsme se rozloučili a jeli svou cestou dál. Ten turek měl asi všude provize z toho, že tam naháněl turisty a hlavně v tom pajzlu, kde nám pořád nabízel nocleh a pití.

Jeli jsme dál a zoufale jsme hledali směnárnu až sme zastavili v nějakým městečku a tam nám řekli, že peníze měněj ve zlatnictví a těch tam bylo na každým rohu pět. Lidi tu byli pořád tak hodný, když sme sva svačili uprostřed městečka chleba tak nám jeden místní turek přišel nabídnout víno a jiná babka nám zase hned doplnila vodu, paráda. Pobřeží středozemního moře je moc krásný a taky dost hornatý, takže sme teďka jeli dost pomalu.

Přijeli jsme k městečku Alanya na pobřeží turecké riviéry. Přívětivost turků byla ta tam, ale za to turistů bylo všude požehnaně. Všude samej dotěrnej obchodník a taxikář. Střed města tvořil středověkej hrad. Stejnej jako všechny ostatní při jižním pobřeží. Navštívili sme zde jeden dost drahej ale krásnej podnik a všichni sme si dali Ayron, což je něco jako tekutý jogurt a je to dost slaný a v tom děsným vedru to přišlo vhod. Dost mě ale naštvalo, že ten "děsně milej" číšník chtěl za umytí vína 500000TL. Zloděj jeden. V Alanyi jsme viděli na pohledech nějaký zajímavý vodopády a tak sme si řekli, že by se tam dalo přespat. A tak jsme se je jeli hledat. Ale ještě před tím sem na pláži 2 krát porazil Toma v šachách… JÓÓÓ!!! Takže stav je 5:3 a já zase vedu!!! Konečně jsme taky viděli po cestě pole s melounama a s banánama, ale melouny byly hlídaný a banány děsně nezralý, takže nic.

Vodopády nebyly špatný, ale tvořily komplex s nějakou restaurací, takže spaní ne. Byla už tma a tak jsme si řekli, že přespíme někde u antickýho města Aspendos. V Aspendu je nejdochovalejší antické divadlo (zřejmě původně řecký a později přistavený Římany). Vstupný 2 milióny Lir a spát se tam nesmělo, ale hlídač nikde žádnej tak jsme si řekli, že to zkusíme a šli jsme spát přímo na horní ochoz divadla.

Ráno jsme si hezky před půl osmou celý město prohlídli…. no ale jediný zajímavý tam stejně bylo to divadlo, který mě dost překvapilo svou velikostí, bylo hodně vysoký a když sem šel kousek na budovu Scéne skoro bych dostal i závrať.

Další cíl byl Pamukkale a Hierapolis, cesta byla teďka dost dobrá a tak sme tam byli už ve dvě odpoledne. Šikovně jsme se vyhnuli placení (tři milióny Lir) a šli jsme po krásným travertinovým kopci nahoru.

Po pravdě mě to trochu zklamalo, protože všechny jezírka byly umělý a postupem času zarůstaly travertinem a navíc tu prej teďka teče míň vody než dřív, za což mohl nějakej moderní hotel. A tak se celej areál zredukoval jenom asi na 300 metrů dlouhou cestu potokem. Ale i přesto to bylo úplně super a koupali sme se v jezírku... kraťasi nekraťasi.

Hned u Pamukkale bylo antické město Hierapolis. Samozřejmě jenom v troskách, ale celý to prostředí s poházenejma sloupama a zbytkama budov v tom děsným vedru se mi moc líbilo.

Ještě ten samej den jsme se vydali na pobřeží Egejskýho moře. Dojeli jsme samozřejmě až v noci a strašně sme zabloudili až jsme se dostali do nějaký školy a tam byl hlídač, kterej neuměl jinak než turecky a hned nás pozval na čaj. Byla to dost komická situace, protože jsme si neuměli nic říct… takže sme nakonec našli ve slovníčku slovo děkuju a Tomáš to přečetl a jeli sme dál hledat. Nakonec jsme našli útes, kterej pro účely spánku naprosto vyhovoval a tak sme neváhali a hned šli spát. Dneska asi pojedem do Efezu anebo se tu někde plácnem na pláž, ještě se uvidí.

Efes

Tak jsme konečně taky jednou spali přímo na pláži u moře a večer byl oheň a taky jsme vypili nějakej ten Gin. Kolem nás se toulalo asi 5 psů, takže sme se nemuseli ničeho bát. Teďka se tady válíme a začínáme hrát šachovej turnaj, tak sem na to zvědavej.

Včera sme jeli navštívit Efesos. Když jsme zjistili, že vstupný je 4 miliony na osobu, student nestudent, tak nás to dost naštvalo a začali jsme hledat jinačí alternativní vstupy přitom jsme se nějak záhadně rozdělili. My (já, Láďa, Martin, Evča, Soňa a Marcela) jsme prolezli takovou zamčenou branou a pak jsme se snažili dostat do areálu přes ochoz divadla.

Fakt nechápu jakto, snad proto, že jsme šli po tý nejlépe viditelný části svahu, nebo protože jsme měli krásně pestrý oblečení, zvláště Láďa se svým oranžovým tričkem, zkrátka nás viděl jeden hlídač a už na nás běžel. Pak mě překvapilo, že po nás chtěl lístky, zřejmě nebyl blbej. Ale zase vůbec neuměl anglicky, teda kromě slov "tickets" a "problem" a tak sme s nim začali smlouvat. Naštěstí se mu zalíbily holky a tak sme mu je hned chtěli prodat. To se ale zase nelíbilo holkám a tak to Láďa nakonec usmlouval na 15 milionů pro 6 lidí, což se docela vyplatilo.

Ještě musím na osobní žádost Tomáše dodat, že on jako jediný někudy proklouznul a tak neplatil nic... holt klikař. No ale abysme nebyli my ostatní tolik škodný, tak nás potom pozval na melouna. Díky Tome.

A tak jsme se dostali dovnitř - Efesos je opravdu moc krásnej, zvláště Celsiova knihovna a Hadriánův chrám, ale taky se mi moc líbily veřejný záchody a všechny ty fontánky a vodní stavby, který lemovaly hlavní ulice.
Efesos mě celkově velice příjemně překvapil a to bylo asi taky tim, že mě Kuccy strašil, že tam nic moc není.

Izmir

Tak jsme včera byli v Izmiru. To je takový menší asi jenom dvoumilionový městečko na pobřeží Egejského moře. No… památky tam nejsou v podstatě žádný akorát jedna agora a ta je teda v dost děsným stavu, navíc je obestavěná hnusnýma barákama. Ale moc mě bavilo se jen tak procházet Izmirskýma uličkama, nebylo tam moc turistů (co by tam taky hledali) a tak obchodníci nebyli přehnaně vlezlí, navíc tam měli tu výbornou bagetu, co jsme jedli v Istanbulu dvakrát levnější a ještě lepší!!! Takže co si přát víc? Chlápek na informacích nám dal pěknou mapu a já poslal domů dalšího mejla.

No a pak jsme vyjeli směrem na Pergamon hledat opět nějaký to místečko ke spaní. Nejdřív jsme omylem sjeli do nějaký střežený oplocený vojenský vesnice, vypadalo to tam fakt dost děsivě, která navíc vůbec není na mapě, takže jsme asi našli přísně tajnou vojenskou oblast a teďka nás určitě nepustěj přes hranice.

Nakonec se nám podařilo najít docela pěknou pláž u jedný malinkatý vesničky, jenom sem nechápal jak to, že tam byl takovej ruch. Skoro jako na Václaváku, navíc tam pořád jezdili ňáký traktory s kdovíčim, prostě pohoda. Doufám, že se tu moc nezdržíme a pojedeme hezky rychle do Pergama.

Řecko

No tak jsme se v tom super městečku stejně nakonec zdrželi a do Pergama jsme vyjeli až odpoledne. Řídit sem musel já (pravda, už sem pár dní neřídil), protože ostatní dva řidiči požívali v dopoledních hodinách alkohol.

Pergamon nás potěšil hned ze začátku, když jsme vyjeli na akropoli, mimochodem docela velkej kopec. Vstupný pro studenty bylo totiž zadarmo. ISIC karta konečně slavila pořádný úspěchy. Akorát Martin s Evou to někudy obešli, protože to nevěděli a my sme jim pak vykládali, že nás to stálo 2 miliony Lir aby měli radost. Samotná akropole je (nebo spíš byla) nádherná. Je to parádní vidět všechny ty stavby zasazený do prostředí. Proto mě fakt štve, že to nejdochovanější co v Pergamu bylo - Diův oltář, je kompletně celej převezen do Pergamskýho muzea do Berlína a tady po něm nechali jenom základy. Cestou z akropole jsme potkali krásnou suchozemskou želvu, která si to uháněla napříč ulicí směrem někam k dnešnímu městu Pergamon.

Z Pergama se už blížíme směrem k Evropě. Tentokrát jsme přespali v lese a ne u vody, což pro mne byla docela příjemná změna. Taky se mi líbilo, když chvilku po svítání kolem nás proběhlo docela dost velký stádečko ovcí.

Ráno jsme začali hrát šachovej turnaj a Eva mě hned ze začátku absolutně vydrtila, takže si ještě možná zabojuju o poslední místečko, jó ty chyby.

Poslední asijská zastávka byla mytické město Trója. Sice se tam některým z nás moc nechtělo a čtyři lidi zůstali radši sedět v hospůdce před parkovištěm, ale já sem byl moc rád, že sem Tróju viděl. A až na toho příšerně kýčovitýho trojskýho koně pro turisty mě Trója velice mile překvapila. Nebylo to jenom pár kamenů v zemi, jak sem předpokládal, bylo to celý město. Sice ne moc veliký a obrovskou armádu o jaký píše Homér si tam opravdu představit nedokážu, ale byly tam všude moc hezky nakreslený rekonstrukce a bylo docela dobře vidět, jak se celý město vyvíjelo.

Poslední zastávku v Turecku jsme udělali v městečku Čanakkale, ležící těsně u Dardanel. Naším cílem zde bylo utratit zbytek peněz - hezký úkol, ale vůbec ne tak snadný jak se zdá, protože pokud sem si nechtěl koupit koberec, na kterej sem stejně neměl, tak sem absolutně nevěděl co zajímavýho domů přivést a tak sem si akorát koupil další film do foťáku, protože ten bych stejně musel v Řecku kupovat a domů sem vzal na ukázku Efezský pívo, protože se mi hrozně moc líbily ty flašky, ve kterých se prodávalo. Pravda jako suvenýr z Turecka to není mnoho, ale lepší než ty kýčovitý suvenýry pro turisty - to fakt ne.

V Čanakkale jsme najeli na trajekt který nás převez přes krásnou úžinu Dardanely zpět do Evropy. Evropa se samozřejmě hned poznala, je tu všechno takový jiný než v Asii. Na kopcích rostly stromy, stavby a prostředí už nevypadalo tak cize. Vůbec jsme už v Turecku nezastavovali a jeli jsme přímo na řecký hranice.

Zatímco jsme nabírali benzín, udělali si Eva, Tomáš a Rysovi kámoše z jednoho celníka a tak jsme měli turecký hranice docela v pohodě. On nám přesně řekl, v jakým pořadí máme chodit k jakým okýnkům a tak jsme to během půlhodinky zvládli bez vyklízení baťohů a podobně.

U jednoho okýnka měli puštěnou televizi a dávali nějakou komedii asi děsně vtipnou, protože to čtyři celníci velice živě sledovali a pořád se u toho strašně chechtali, že nám pomalu nebyli ani schopní dát razítko.

Na řecký straně už tak veselo nebylo, ale proběhlo všechno bez problémů. Večer jsme dojeli k městečku Kanala, kde jsme našli takovou pěknou pláž - no spíš to byla zahrada, která patřila k nějaký restauraci, ale spalo se tam moc fajn. Jo a taky nás v Řecku už asi 3 krát stavili policajti a kontrolovali pasy, tak nevim, jestli někoho hledali, nebo jsou pro ně Češi nějak zvlášť podezřelí, nebo co.

Korintské moře

Řecko je divná země - krajina je tu krásná, ale lidi oproti Turecku nic moc, asi takový jako u nás. A ceny mě taky dost fascinujou, většina věcí by jakž takž šla, sem tam je něco i levnější než v Turecku, ale ten chleba, ten mě dostává. Velkej bochník stojí v přepočtu 100 Kč a to mi příde dost. V podstatě za stejnou cenu mám malý jídlo v restauraci, knížku nebo velkou flašku vína.

No, ale vyjeli jsme směrem na Delfy a asi po 50ti km jsme píchly. I když nevim jestli se tomu dá říct píchnutí, protože z toho kola zbyly jenom trosky. Takže sme se zase zdrželi, ale nakonec jsme kolo vyměnili, u benzínky dofoukli a na prvním možným místě koupili novou rezervu a tak se jelo dál.

Jeli jsme vlastně pěkně dlouho. A k Delfám jsme se dostali až po půlnoci. Cestou už všichni popíjeli vínečko, kromě mě, samozřejmě, a tak bylo v autě veselo. Zvláště veselo však ale bylo, když mě zase stopli policajti a vedle mě stál hrneček s vínem. Naštěstí měl ten pán policajt pochopení a věřil mi, že není můj ale Evičky, a bylo fšechno v pohodě.

K přenocování jsme vybrali to první místo co jsme viděli. Ráno jsme pak zjistili, že je to hnusný parkoviště a tak jsme se zbytečně nezdržovali a jeli rovnou do Delf.

Delfy jsou strašně krásný, zatím to nejhezčí, co jsem z antiky viděl. A to jsou v troskách, ale přesto si člověk krásně umí představit jak to v Delfách vypadalo dřív. Akorát jsem nepochopil, kde seděla a věštila slavná Pythie, to místo tam fakt nebylo.

Ale za to vstupný bylo fajn, vlastně ani nevim kolik mělo bejt, protože jsme šli kolem kasy a tam byl docela dav lidí a my (já, Marcela a Tomáš) jsme se mezi nima nějak ztratili a nikdo po nás nic nechtěl. Ostatní to prej přelejzali :)).

Pak jsme ještě zašli do Delfskýho muzea a jeli směrem do Athén. Cestou jsme našli krásný místo na noc a tak se tu ještě dneska nějakou dobu zdržíme. Ale už nás dost honí čas, protože Martin musí bejt 26.9. ráno v Praze u zápisu a tak chce už 22. odjíždět z Řecka aby měl časovou rezervu.

Athény

Tak jsme se na tý pláži zdrželi až do večera, což bylo pro mě něco příšernýho. Klucí (Láďa a Martin) totiž vymysleli novou hru - vodní ragby a že si to jako hned zkusíme. No, po třetí hře jsem byl tak zničenej, že sem to málem nerozchodil a zároveň se ozvaly střevní potíže. Dostal sem průjem jako hrom, to mě dost naštvalo, protože sem něco takovýho čekal spíš v Turecku a ne tady, v zemi Evropské Unie. Ale nebyl sem sám, o den dřív to postihlo Ondru a Soňu. Další ležení na pláži bylo pro mě dost úmorný i když voda byla strašně krásná. Slunce šíleně pálilo a co se asi nestalo? Dostal sem úžeh, nebo tak něco. Točila se mi hlava a večer mi pak pěkně bolela a navíc mi byla děsná zima. Zkrátka moc dobrej den.

Na večer jsme se chtěli maximálně přiblížit k Athénám a tak jsme spali na takovým velice příjemným místě, kde kolem nás jednou za pět minut projel šíleně velkej kamion a já sem si vždycky myslel, že jede přímo na nás a tak sem se musel vždycky probudit a ujistit se, že pořád ležíme mezi stromama a ne na silnici. Navíc tu nějakej kostel každou hodinu strašně nahlas bil na zvony, což se taky samozřejmě nedá klasifikovat jako ukolébavka. Takže jsme se na tomto kouzelným místě příliš nezdržovali a jeli hned ráno rovnou do Athén.

Athény jsou jedno z nejškaredějších měst, jaký jsem kdy viděl. Všude smog, smrad, bordel, hnusný rozpadající se baráky a děsnej provoz. Uprostřed tohoto všeho jako malá oáza klidu byla Akropole - jediný vážně hezký místo Athén.

Akropole mě ale ničím nepřekvapila, snad ani nemohla, protože jsem ji znal celou zpaměti z Nesměrákových přednášek.

Zajímavý ale bylo, že jsme se tam všichni tak nějak poztráceli, každej jsme chodil sám a občas někdo někoho potkal. A tak jsem pohlížel slavné Athény sám, kromě antických památek to město ale bylo nudný takže jsem pak potkal Tomáše a šli jsme na internet poslat domů zase nějakou tu informaci, že žijeme a že se máme fajn.

Pak jsme šli hledat naše auto, sraz měl být, pravda, až o dvě hodiny pozdějc, ale my nevěděli kde přesně parkujem. Po chvíli bloudění jsme objevili tu ulici, kde auto původně stálo. No ale už tam nebylo. Nejdřív jsme si mysleli, že ho odtáhli, protože, jak jsme si zrovna všimli, stáli jsme v jednosměrce v zakázaným směru. Pak nás ale napadlo, že s nim Martin ještě s někym někam jeli a taky nás samozřejmě napadlo, že ho ukradli, ale to bylo dost nepravděpodobný. Tak jsme si s Tomášem sedli do nějaký kavárny a dali si vodu (to je taky jediná, cenově přijatelná věc v Řecku) a Tomáš mě učil nějakou řeckou hru. Byla to prej obdoba našeho skvělýho "člověče nezlob se", ale vůbec mě to nechytlo. Tak sme šli zpátky k autu. To už tam zase stálo.

Absenci auta ale ostatní nesli velice různě. Rysovi, když auto nenašli byli docela v pohodě, ale Soňa s Marcelou se hned vydaly na policii a tam vyhlásily pátrání. Takže tam pak musely dojít znova a všechno zase urovnat. A co že se vlastně s autem stalo? Jednoduchý: Martin, Eva a Láďa se prostě jeli někam vykoupat, dost nezodpovědný, řekl bych. Další noc byla OK. Pěkná pláž a klid.

Peloponés

Odpoledne jsme pokračovali na Peloponés, přejezd přes průplav je nádhernej. A jeli sme rovnou do Korintu, ten na mě ale nijak nezapůsobil, snad jenom zbytky Apollónova chrámu se mi líbily, jinak to byla jenom kupa trosek a navíc nás -co by studenty architektury- nechtěli dovnitř pustit zadarmo.

Zjistili jsme totiž, že v Řecku pouštěj do památek studenty architektury a archeologie úplně zadarmo, jenže potvrzení školy měl jenom Tomáš (nás ostatní holt nenapadlo si něco takovýho vzít L. Ale v Athénách i v Mykénách nás na to jedno potvrzení pustili všechny, ale tady né. Chvíli jsme se tu zdrželi a pak jsme ještě jeli do Mykén.

Mykény mě zase naopak překvapily velice mile, sice z celýho hradu zbyly už jenom základy, ale Lví brána nezklamala. Jenom sem musel asi půl hoďky čekat, abych si ji mohl vyfotit, protože se před ní fotili nějací debilové - dělali asi stopadesát různých variací na téma já a Lví brána a fotili to stejně tak zblízka, že se jim tam ta brána ani vejít nemohla.

Dost dobrá taky byla cisterna, neboli pramen vody či studna. Byla to vlastně dost hluboká chodba vytesaná do skály, ale voda tam žádná nebyla, tak nevim, jestli pramen vyschnul a nebo se prostě sekli.

Kyklopský zdivo bylo více méně jenom kolem brány, ale bylo fakt kyklopský, některý kameny byly vetší než člověk. Nejvíce mě ale překvapila pokladnice Atreovců ta byla mnohem větší než jsem čekal a perfektně postavená. Tady se naštěstí zub času moc nepodepsal.

Další noc jsme strávili na Peloponésu přímo v městečku Korint a spali jsme na molu, kterým ústil Korintský průplav. Byly tam dost velký vlny a celou noc foukal hodně silnej vítr, takže jsme měli strach že nám něco - třeba spacák - ulítne do moře.

Jo… večír jsme ještě vypili jednu třílitrovou láhev vína, ale mě to řecký víno zatím pořád nějak nechytlo. Další den jsme prakticky strávili na cestě, už se pomalu vracíme domů a tak jsme z Peloponésu dojeli k takový řecký turistický raritě: skalním klášterům - Meteora.

Večer jsme si našli fajn spaní a šli se mrknout do městečka, celý to tu žije z turistiky, tak jsme to tam (teda Eva Marcela a Martin) na večer ještě trochu oživili koupelí ve fontánce na takovým náměstíčku a šli spát.

Ráno jsme se vydali na skalní kláštery. Zvenčí vypadaly fakt super, zvláště ty absolutně nepřístupný. Ale k těm největším se dá pohodlně po schodech dostat. Přivítání ovšem nebylo nejlepší. Přestože je to tam k prasknutí narvaný turisty, tak byli tamní "mniši" na nás extrémně hrubí. Vůbec nechápu proč dovnitř pouštěj veřejnost, ten klášter totiž pořád normálně funguje a tím, že tam vytvořili atrakce pro turisty jako je museum zbraní a podobně to celkově vypadá dost trapně.

No, ale nejvíc nás nasr…, když nás ten blbec nepustil dovnitř, děsně se naštval a vyhazoval nás ven, že prej máme kraťasi, přitom tam všem pučovali dlouhý kalhoty, takže sme se, vůbec nevim proč, dovnitř prostě nedostali. No, ale mě stejně nejvíc ty kláštery zajímaly zvenku.

Odpoledne sme se vydali na další cestu - už směrem k trajektu, s tím, že se večer vykoupem u jednoho jezera. Ale nastalo nové překvapení. Ručička teploty motoru zavítala poprvé za celou cestu do červené oblasti a tak teďka čekáme až motor trošičku vychladne.

Doma

Motor zchladnul a všechno už bylo v pořádku, preventivně jsme zapnuli topení, aby sme si ještě užili teplíčka. Dojeli jsme k nějakému městu poblíž Dodony, kterou jsme chtěli navštívit a taky blízko jezera, který bylo naprosto nepoužitelný, protože hladina byla hustá, že by se po ní dalo chodit, a ten kvalitní smrádek...

Na noc jsme se tentokrát uchýlili na fotbalový hřiště, na takovým místě jsme ještě nespali - jóó trávníček, to je pohodlíčko. Další den jsme navštívili Dodonu, místo starověké Diovy věštírny. Nic sem od toho neočekával, ale i přes to mě toto místo dokázalo docela zklamat. Snad kromě dost mizernýho divadla tam nebylo vůbec nic. Alespoň, že vstup byl díky Tomášovi opět zdarma.

Dneska řídila Evička a musim ji pochválit, fakt jí to šlo moc dobře, snad jenom kdyby nevjela do cesty jednomu maníkovi, co nás zrovna předjížděl, tak by to neodneslo ani to ohnutý zrcátko. Cestou jsme se ještě vykoupali v moc krásný řece, takže od teďka končíme se slanou vodou. K večeru jsme dorazili k přístavu a v městečku sme měli za úkol utratit zbytky peněz (nepříjemná práce), takže sem si dal pár Gyrosů a spoustu zmrzliny a hurá na trajekt do Itálie.

Nejdřív jsme čekali asi 2 hodiny než nás nalodili, nevim proč, ale všechny ostatní trajekty měli před náma z nějakýho důvodu přednost. Ale na trajektu to stálo za to. Nejdřív se s náma dal do řeči barman, kterej uměl docela slušně česky, prej se to naučil od českých turistů, a pustil nám Lucii… konečně česká hudba.

Za chvilku se s náma dal do řeči nějakej řidič kamionu, byl fajn, koupil nám flašku Jim Beama a nějaký Džusy a chvíli s náma hrál šílenou hru "Mejdan". Po chvíli toho ale nechal a vystřídal ho nějakej bulhar, kterej se ten večer děsně opil, takže ráno nedokázal vyject se svým kamionem a prosil Martina o pomoc… no nevíme jak to dopadlo, ten chudák asi musel ject zpátky do Řecka.

Ale ten večer s náma dost pařil a koupil nám Martiny, nebo co to bylo. Asi hodinu před úsvitem jsme šli spát. Za svítání mě Marcela probudila, takže sem o ten zázrak na moři nepřišel a stálo to fakt za to. Ráno nás pak v Itálii ještě ten první kamioňák (Mirek) pozval na kafe a ukázal nám na mapě nejvýhodnější cestu a ještě nám vyměnil zbylý řecký peníze za italský Liry - docela super chlápek.

Další den jsme jeli nonstop až na sever Itálie, k jezeru Lago di Garda, kde sme se ve městečku Riva del Garda zdrželi další den. Bylo to tam docela pěkný, ale nějak opadla nálada a tak jsme tam spíš neměli co dělat. Při tý příležitosti mě napadá, že sem zapomněl informovat, že jsem celkově porazil Tomáše 12:7. Výsledek sice nic moc, ale výhra je výhra, ne? A zároveň jsme načali další match a zatím vedu 2:0, začátek dobrej.

25.9. ráno přesně v 8:06 jsme vyjeli směrem domů. Do Prahy jsme ale dorazili až pozdě v noci, takže sem ještě s Evou, Marcelou a Tomášem přenocoval na Petříně u takovýho dřevěnýho kostelíka a ráno sem poměrně hodně brzo vyrazil domů. A tím naše cesta končí.