Tak a je to tu znovu. Opět se vzdáváme pohodlí a bezpečí domova a vydáváme se na nebezpečnou a jistě velmi náročnou cestu do zemí Blízkého východu. Je středa 11.7.2001 a Já, Tomáš, Jiřík a Honza jsme se sešli dle plánu ve stanici metra Opatov se strašlivě težkejma baťohama na zádech a šli jsme na stopa na brněnskou dálnici.

Tímto naše pevné plány opět skončili, neboť chlapci - Jiřík s Honzou (Skupina B) - chytli prvního stopa. Stihli jsme si jenom říct, že se sejdeme za tři dny na maďarsko-rumunský hranici. Nás (tedy skupinu A) potěšilo, že to jde tak rychle a začali jsme také hnedka mávat na auta. Po hodině se nám to už ale nějak nezdálo, protože jsme se stále nehnuli z místa a taky nás dost štvalo, že ta spousta stopařů, co přišla po nás už byla dávno pryč. Zřejmě je někde nějaká chyba. Naštěstí nám po dvou hoďkách zastavil náklaďák, že nás vezme až na hranice a my byli spokojení, že se dostaneme až za Brno. Cesta nám začíná….

Ten chlápek vezl něco do Bratislavy, ale byl nějakej nemluvnej a tak jsme moc nepokecali, zato jsme se ovšem s Tomem a s baťohama museli vejít na to malé dvojsedadlo, co bývá u řidiče. Moc pohodlí jsme po cestě neužili, no vlastně jsem už před Brnem dostával velmi slušný křeče do nohy, ale vydrželi jsme. Ten chlápek nás vysadil v Břeclavi a my jsme museli pěšky zpátky na dálnici a přes celý město k hranicím. Cesta to byla dlouhá a baťohy jsou stále stejně těžké a tak jsme se přes město rozhodli využít služeb místní MHD. V autobusu nám príma řidič napařil cenu 20Kč, ale zase nás vyhodil až za městem a poradil cestu kam se dát. No a my se vydali. Kousek nás hodil nějakej Moravák ve škůdce a pak jsme museli jít šourem po dálnici asi 8 km v bezcelní zóně (nebo co to bylo), kde samozřejmě nikdo nestavěl.

Na slovenský hranice jsme se dostali pozdě odpoledne už docela vyčerpaný. Slováci chtěli dělat problémy, že jdem pěšo po dálničním přechodu, ale nakonec nás nechali. Krátce poté začalo pršet, nikdo nejezdil a my dostali hládek. Nědělalo nám velký problémy zasednout vedle celnice a rozbalit si jídlo, kupodivu nás nikdo nevyhazoval a tak jsme přečkali krátkej deštík a šli jsme zase mávat. Po chvilce zastavili dva Slováci v super velkým a pohodlným citroenu a že nás jako hodí do Bratislavy. Když jsme jim povídali, že jedem až do Sýrie (já nechápu, že se vždycky každej tak diví…), tak nás provezli přes celou Bratislavu až na maďarský hranice. To nám přišlo děsně vhod a byli jsme moc rádi, že jsme se nakonec docela hli.

Akorát se stmívalo a tak jsme si řekli, že to ještě chvilku zkusíme. Pro představu slovensko maďarská hranice vypadá asi takto: Z Bratislavy vede do Mosonmagyarováru (asi 20 km) dálnice, po které jezdí asi tak jedno auto za 10 minut. Souběžně s ní vede stará silnice, kde to "prej" mělo bejt mnohem lepšejší. Hranice jsme přešli bez problémů, ale na tý silnici to jezdilo ještě hůř než po dálnici, a tak jsme šli v Rajce spát v naději, že ráno bude situace podstatně lepší.

Spánek v Rajce byl docela v pohodě. V noci sprchlo ale my jsme si chytře lehli na jakousi částečně krytou terasu jinak docela rozpadlého hotelu "Rajka" mezi onou rušnou silnicí a vlakovým nádražím - klasika.

Vstali jsme kolem osmé, uvařili si snídani (polívku) a šli zkusit štěstí na starou silnici. Po hoďce a půl projelo asi 10 aut, z toho 9 místních, a tak jsme si řekli, že je pravý čas přejít na dálnici. Zde už nějakou tu hoďku stopovali další dva Češi, co jeli do Rumunska, ale nějak nespěchali a tak jim vůbec nevadilo, že nic nejezdí. Za vodu na čaj nás dokonce pustili na jejich plac pod mostem, což se hodilo, neboť opět začala z nebe padat voda. Bylo to dobré místečko na stopa, měli jsme bezvadný přehled, vše úplně ideální, jenom auta tu nějak nejezdily a když už něco profrčelo, tak to bylo ful. Snad to bylo právě proto, anebo nás možná nahlodaly nápisy na zábradlí typu: "Tady chcíp pes", "Jdu pěšky" nebo "Umírám" a "Už jsem tu 4 hodiny". Zkrátka jsme vyměkli a šli jsme na vlak. Máme dneska docela slušný skóre, už stopujem šest hodin, jsme unavení a hladoví a neujeli jsme ani kilák, paráda.

Za český peníze jsme koupili lístek z Rajky do Györu (čte se Ďör, jak mi asi 100x Tomáš vysvětloval) a asi za hoďku jsme tam byli. Maďarský vlaky jsou cenově srovnatelný s našima, takže drahý.

V Györu nám začalo teprve to pravý peklo. Nejdřív jsme s plahočili asi 6 km na kraj města, kde nám pro změnu vůbec nikdo nestavěl a všichni tak divně mávali rukama, až jsme se začali bát, že jsme na úplně blbý výpadovce. A tak jsme šli zpátky do centra k mapě abychom se ujistili, že jsme stáli dobře. To už bylo asi šest hodin a pořád žádnej stop. Začali jsme pochybovat, jestli se vůbec Maďarsko prostopovat dá, a vážně jsme uvažovali o vlaku až k hranicím, abychom to vůbec stihli. Představa drahého vlaku nás nakonec přinutila se ještě nevzdávat a tak jsme se vrátili na stopa, kde nám konečně zastavil nějaký starší párek a vzal nás do Budapešti. Ten postarší pán si cestou pustil klasickou hudbu a pro nás začala nevídaná podívaná. Nejdřív se mu jen tak mimoděk začali hejbat do rytmu prsty u rukou, pak celé ruce až to za chvíli prožíval tak, že skoro zapomínal řídít a pořád si to děsně pro sebe vychvaloval. Zřejmě fanda.

Večer jsme se dostali do Budapešti, chytře jsme se nechali vyhodit v centru, takže nám nezbývalo, než použít místní MHD, Forinty jsme neměli, takže ke všemu načerno. Naštěstí to nebyl takový problém, nejdřív jsme zkusili nadzemku a pak metro, ve kterým bylo děsný vedro, ale zase vypadalo ohromně monumentálně a byly tu dobrý plány města. Nakonec nám místní ukázali přesně náš směr. To už bylo po půlnoci.

Zkusili jsme ještě chvíli neúspěšně stopovat, ale opět se ozvala únava, tentokrát silnější než kdykoliv předtím, skoro jsem vysílením neviděl (tak mám dojem, že jsme nějak zapomínali jíst, musíme s tím něco udělat) a tak jsme šli spát. Trošku jsme ale podcenili zdejší podmínky pro nocleh, protože všude kolem byly z nekonečna do nekonečna se táhnoucí rodinný domky se zahrádkami a se štěkajícími psy. Za třičtvrtě hodiny chůze jsme nenašli jediný 2 metry čtvereční, který by nepatřily k nějakému pozemku. Nakonec jsme to vzdali a ulehli na chodníček před nejvíce opuštěnou parcelou.

Budíček je nařízen na sedmou hodinu ranní. 4 hoďky spánku přece musí stačit. Na to že jsme na cestě teprve druhý den, jsme teda brutálně špinavý, vůbec to nechápu.

Dnešní den začal přímo pohádkově, teda kromě probuzení, protože ta opuštěná noční ulička se do rána proměnila v rušnou hlavní třídu, nechápu jak. Sbalili jsme si a že jako půjdem dál, vtom vylezla starší paní odnaproti, zřejmě nás již delší dobu pozorovala , a pozvala nás na opláchnutí a na snídani, to byla ta pohádka. Dostali jsme chleba paštiky a papriky a ještě něco na cestu a to jsme si opět nerozuměli jediný slovo, kdo by taky rozuměl maďarštině, ještěže máme ruce a nohy, těma se člověk domluví všude.

Kolem osmý jsme dorazili na stopa a za chvíli nám zastavil typickej businessman jedoucí do Szegedu. Ta jízda byla taková zvláštní, on totiž spěchal na nějakej meeting a tak jel celou dobu asi 175 km/h. To by mi tak nevadilo, ale on při tý rychlosti stíhal dělat ještě spoustu dalších věcí, vyřídil si asi 100 telefonátů a při tom si pořád něco zapisoval a pak to zase někomu diktoval a občas skoro ani neměl ruce na volantu, ale přesto jel hodně bezpečně a dal nám žvejku, takže jsme s ním sympatizovali. Horší už bylo, že nás vyhodil na úplně druhým konci města, než jsme mohli potřebovat a tak jsme si zase udělali hezkou procházku po neznámém městě. Kousek jsme si pomohli tramvají, ale byl v ní revizor a my jsme jí museli po nedomluvě opustit a stejně dojít po svejch.

Konečně se nám jednou podařilo chytit stopa hned v prvních minutách, byl to mladej sympatickej chlápek původně z Rumunska, momentálně žijící v Maďarsku. Uměl dobře anglicky a tak jsme docela pokecali. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí, například že městečko Mako kousek před hranicí je děsně proslulý svou světově známou cibulí, takže kdo chce sehnat fakt dobrou cibuli, tak musí do Maka, dobrý ne? Kolem druhé hodiny odpolední jsme se konečně dostali na rumunskou hranici, kde už na nás od včerejšího večera čekali naši chlapci. A tak se konalo veliké shledání.

Chlapci již za tu dobu stačili mezi všema těma cvokama co jedou do Rumunska najít několik dalších Čechů, zachlastat a zjistit další možný spoj vlakem. Rumunský hranice jsme prošli pěšky bez jakýchkoliv problémů a pěšky jsme také pokračovali asi 5 km na vlak. Rumunsko je totiž výhodnější projet vlakem, stopovat se tu prý dá, ale není to zadarmo. A taky je přece jenom vláček o něco bezpečnější.

Asi po hoďce jsme došli na zatracené mrňavý nádraží, kde se zdálo, že už alespoň 10 let vlaky nejezdí. Přesto jsme zjistili, že v 19:20 něco pojede (neuvěřitelné). Sešlo se dokonce i několik dalších lidí a my jsme jim dělali ohromnou show, když jsme si vařili jídlo, pořádný jídlo po třech dnech. Trošku jsme ale podcenili čas, neboť Rumunsko je jiná časová zóna a tak ten vlak jel o hodinu dřív. Sotva jsme stačili dovařit a zabalit věci a už jsme vyjížděli. Nezbylo, než ten náš super oběd (no, možná spíš večeři) spapat ve vlaku, který, přesto že ho před chvilkou zametali, nebyl zrovna z nejčistějších a podlaha jenom místy prosvítala mezi nánosem různýho bordelu. Máme nový unikátní zážitek, jedli jsme přímo z podlahy (samozřejmě z kotlíku rumunskýho vlaku.

Když jsem později viděl záchodky ve vlaku, byl tento zážitek nadobro překonán. Jestli někdo viděl tu záchodovou scénu z filmu Trainspotting, tak si snad dokáže představit o čem mluvim, něco tak odpornýho popsat totiž nedovedu.

Přestože jsme jeli pouze do Aradu, což je asi 60 km a železnice vede po naprosté rovině bez jakékoliv zatáčky, zvládli jsme to plynulou jízdou za necelé tři hoďky. Průvodčí po nás chtěl 29000L, ale povídal, že nám jako sleví na 20000L, což se nám stále nějak nezdálo a tak jsme to nakonec ukecali na 50000L a krabku cigaret za všechny, což vyšlo úplně stejně. Když jsme dojeli, zjistili jsme, že správná cena měla být 19000L, hajzl jeden. (1USD = 29000Lei)

Ještě bych chtěl připomenout, že asi po hodině jízdy se Tomáš začal nudit a šel balit nějakou Rumunku ve vedlejším kupé a velice se mu dařilo. Pravda, nerozuměli si ani slovo, ale to vůbec nebránilo jejich velmi živé debatě. Zanedlouho byl Tomáš celej popsanej telefonama a adresama na tu slečnu a v Aradu následovalo velmi dojemné loučení. To je celej Tomáš, pořád dělá jak je plachej a pak takhle balí cizinky ve vlaku.

Po setmění jsme se dostali do Aradu. Toto místo na mě působilo všema možnýma dojmama, jenom ne tím kladným. Po celým městě bylo úplně mrtvo, všichni byli na nádraží, všichni tam tak divně stáli, chodili bez jakýhokoliv cíle a všichni pozorovali co se děje, jako by se zrovna chystali někoho okrást. Navíc tomu vládla velice ponurá a dusná atmosféra. Navíc jsme vůbec nikomu nerozuměli a hodně dlouho nám trvalo jenom než jsme zjistili která cedule je s vlakama přijíždějícíma a která s odjíždějícíma. Naštěstí zde bylo pár dalších ztracených turistů, včetně Čechů samozřejmě, a tak jsme to nakonec společnýma silama rozlouskli. (Plecari je odjezd, Sosiri je příjezd)

Pak jsme se zase děsně dlouho rozmejšleli, jestli si koupit lístky anebo jet načerno a ukecat průvodčího. Nakonec zvítězili lístky, protože to do Bukurešti trvá 10 hodin a co kdyby těch průvodčích chodilo víc. A taky jsme se chtěli vyspat.

Hmm, ten vlak je na spaní stejně naprosto nepoužitelnej, vůbec se tu nedá tak nějak pohodlně sednout/lehnout, takže se asi vůbec nevyspíme. Ale za pokus to stojí.

V dopoledních hodinách jsme úspěšně dorazili do hlavního města Bukurešti. Chtěli jsme odsud jet do Giurgiu, přejít hranice a pak pokračovat z bulharský Ruse, abychom ušetřili pár dolárků. No ale okolnosti a naše blbost tomu tak nechtěly.

Velmi neochotně nám na nádraží někdo vysvětlil, že osobní vlaky jezdí z nádraží Bukurešť Obor a my byli na Bukurešť Nord, kde jezdí jen rychlíky a mezinárodní vlaky.

Na jedný nijak zvlášť přehledný nádražní mapě jsme zjistili kam přibližně jít a vyrazili jsme. Bukurešť je zatraceně velký město, ale není na něm vůbec nic zvláštního, snad jen, že většina baráků je napůl rozpadlá. Jakoby celý město někdo tak před rokem vybombardoval. Po desítkách vyptávání a asi dvou hodinách chůze jsme dorazili na nádraží Obor, kde jsme také poměrně rychle zjistili, že je odsud do Giurgiu opět nic nejezdí. Pro změnu jsme nikomu nerozuměli a tak jsme nedokázali zjistit kudy se na to pravý nádraží dostat.

No a teďka se to stalo, beru to jako poučení pro příště. Představte si situaci, čtyři evidentní turisti, kteří nevědí kudy kam, vlastně jediný co vědí je to, že jsou úplně někde jinde než chtějí bejt… ale abych se nezamotal… zkrátka se nás "naštěstí" ujal jeden sympatickej mladík, že nás vezme na nádraží odkud to jezdí do Giurgiu, taky o tom nějakou dobu diskutoval s prodavačkou u pokladny, aby se ujistil, že opravdu nemáme jinou šanci, než jet s ním. Povídal, že má vedle nádraží auto a že nás odveze. Tak jsme si řekli, že radši obětujeme nějaký peníze, než podnikat další dlouhou a únavnou túru po Bukurešti a šli jsme s nim. Mysleli jsme, že si chce přivydělat a že tu fakt někde má auto, jenže když už jsme byli kousek od nádraží tak se nám to nějak nezdálo a když jsme došli k nějakýmu podchodu, kde najednou nebyli žádný lidi, tak se nám to už sakra nezdálo. I když všechno vypadalo bezpečně, chtěli jsme se vrátit. Nicméně jsme ještě pár kroků udělali a v tom odněkud vyběhli dva chlapi převlečení za policajty. Když jsme viděli policejní uniformy a dokonce policejní placky trochu se nám ulevilo, říkali že kontrolujou, jestli nekšeftujem s drogama a jestli nemáme falešný peníze a my si řikali, že u nás nic nenajdou a že všechno bude fajn. Nakonec si mě s Jiříkem vzali stranou a prohledávali ledvinky a začali nám prohlížet peníze. Dával jsem si zatraceně pozor a tak neuniklo mojí pozornosti ani to, že mi nenápadně přesunul stodolarvoku dospodu a pak mi jí nenápadně nevrátil. Vyškubnul jsem mu jí z ruky a nacpal zpátky do peněženky a snažil se vytrhnout a jít pryč, jenže vtom se do toho vložil ten druhej chlápek a já za chvilku ztratil přehled. Byl jsem rád, že se nám tak nějak podařilo ustoupit zpátky k nádraží. Bylo mi jasný, že mi v peněžence něco chybí. Naštěstí jsem měl peníze dobře rozdělený a tak jsem přišel jenom o 100$. Jiřík na tom byl mnohem hůř, protože měl víc peněz pohromadě a tak mu ti zloději sebrali 400$.

Teďka jsme děsně nasraný, že jsme naletěli na tak hloupej trik, jenomže to vám může stokrát každej říkat: "Hlavně s nikým nikam nechoďte, okradou vás", jak se dostanete do podobný situace, je najednou všechno jiný a všechny rady jsou na jednu věc.

Sedíme zase na mezinárodním nádraží, kam jsme se svezli načerno autobusem, a čekáme na vlak do Istanbulu. Rozhodli jsme se jet přímo, abychom si usnadnili cestu a trošku se psychicky zotavili

Tak jsme nějak přežili třiadvacetihodinovou cestu z Bukurešti do Istanbulu. Pravda místama to bylo k zbláznění, zvláště v Bulharsku, kde se celej vlak šíleně naplnil a přes noc s náma v kupé kromě další Češky s nějakým Irem byly ještě asi čtyři Bulhaři jeden pes a dvě morčata. Ani trať nebyla z nejkvalitnějších a s vlakem to občas házelo, že jsem se musel přidržovat i vsedě.

Istanbul nás naopak uvítal svou pohodou a klidem. Mešity hrály, nebylo ani takový děsný vedro a tak jsme se jali hledat ubytování. Našli jsme fajn bydlení na střeše v hostelu Sinbad s velmi příjemnou recepční, vysprchovali se (to byla nádhera…) a šli se procházet do města. Samozřejmě jsme nezapomněli navštívit čajovnu, kde jsme loni potkali Nasira. K mýmu velkýmu překvapení tu byl zas, dokonce si nás pamatoval a tak jsme jako staří známí zase po roce pokecali. Zároveň jsme se seznámili s jeho přáteli z Afghánistánu, ukázali si pár novejch hádanek a her a dali si vodní dýmku, která na mě již neměla takový účinky jako loni. Buď byla dýmka slabší anebo já silnější.

Před půlnocí jsme se rozloučili, vyměnili si emaily a domluvili se na zítřek, že si půjdeme společně prohlídnout Topkapi palác. Na terase našeho hotelu to ještě docela žilo a majitel nám nabídnul další dýmku, tvrdil, že je na něj nějak slabá, zato na nás to už bylo nějak dost. Ten chlápek uměl bezvadně vypouštět kroužky z dýmu a dokonce je uměl i vytvarovat do srdíček. Když se terasa tak nějak uvolnila, zavrtali jsme se do spacáků a spali jak nemluvňata.

Ráno nás vzbudilo slunce a tak jsme se vydali na prohlídku paláce, který nás trochu překvapil svou velikostí. Je to jakési sultánovo město ve městě a peníze bylo to poslední na čem se zde šetřilo. Celý objekt tvoří čtyři nádvoří, na kterých je různě rozmístěno spousta malých stavbiček, mešit, altánů a fontán. Velmi slavný je zdejší harém o 400 místnostech různé velikosti a různě propojených, takže vytvářejí velmi kvalitní bludiště. Na druhým nádvoří se nachází pokladnice, kde je asi milión šperků s drahým kamením obrovských rozměrů. Celkově je toho tu děsně moc na dost malým místě, ale přesto nám prohlídka zabrala skoro celej den.

Po prohlídce paláce nastal novej problém - voda. Sice v Istanbulu na každým rohu teče pitná, jenže čím víc jsme jí pili, tím sme měli větší žízeň. Ta voda zřejmě byla nějak drsně filtrovaná a asi neměla žádný minerály. Už jsme měli žaludek k prasknutí vodou a furt děsná žízeň, už ani kupovaná voda nám nepomáhala. Nakonec jsme se rozhodli, že nás zachrání meloun. Zrovínka jsme ale na žádnou prodejnu s ovocem nemohli narazit a tak jsme prošli půlku čtvrti Emünenü včetně velkýho bazaru, než se nám podařilo meloun koupit. A že to byl meloun, byli jsme na něj čtyři, ale nemohli jsme ho vůbec udolat. Hlavně že to zabralo, konečně jsme přemohli tu šílenou žízeň.

Navečer jsme se rozhodli jít na pláž, kde jsme taky chtěli v klídku uvařit a pojíst. Nicméně tu klídek moc nebyl, za chvilku se k nám přidala hromada lidí, převážně z Libanonu a Alžíru, dokonce i jeden Palestinec. A nabízeli nám Raki víno a ještě jinej alkohol a hrozně moc se s náma snažili komunikovat, což vůbec nebylo jednoduchý, protože jim vůbec nebylo rozumět a taky byli poměrně dost pod parou. Trošku jsme měl strach aby nás neopili a neokradli a tak jsme si to Raki chytře míchali asi 1:10 s vodou abychom zůstali fit. Ukázalo se, že to zas tak chytrý nebylo, protože Alžířanci, jak jsme se později dozvěděli, často do vody míchají nějakou drogu a zrovna v tihle si jí tam míchali. Za chvilku jsme již ani my nebyli schopni komunikovat a byli sme hodně rádi, že se nám tak nějak podařilo se dostat zpět do hotelu, z jídla myslím nic nebylo a celej večer dopadnul pěkně debilně.

To jsme teda dopadli, dneska je nám všem celej den děsně špatně, nejsme schopní vůbec nic dělat. Nedokážeme sedět chvilku na místě ani stát ani chodit ani ležet je to hrůza. Účinky tý včerejší drogy jsou pěkně na nic. Jenom teďka doufáme, že to zejtra bude mnohem lepší a budeme schopní pokračovat v cestě dál.

Celej dnešní den trávíme naprostým nicneděláním, střídavě se válíme v hotelu a v parku. Taky se snažíme jíst, ale vůbec nám nechutná ani nemáme vůbec hlad, ale musíme jinak budem děsně vysílení. Ale přece jenom se něco málo přihodilo. Potkali jsme Věru, kterou známe z Prahy a která měla jet se Synovcem do Indie, ale nějak se prej rozhádali a z Indie sešlo tak jela alespoň sem. Nakupovala tady vodní dýmky a taky nám radila abychom si nechali v Praze udělat testy, že se prý ještě pozná co to bylo za drogu, tak to asi zkusíme abychom věděli po čem nám vlastně je tak fajn.

Kromě Věry jsme stihli potkat ještě dalších pár Čechů včetně jednoho chlápka, co projížděl okolím Istanbulu a radil nám jak v Turecku stopovat.

Dneska se již cítíme lépěji a jsme schopní docela normálně chodit i s baťohama, takže jsme se rozhodli neotálet a vyrazili jsme na trajekt přes Bospor. Přejezd Bosporu lodí je děsně krásnej, dostáváte se doprostřed mezi Evropskou a Asijskou část, na jedné straně koukáte Bosporským průlivem až někam k Černýmu moři, na druhé straně se rozprostírá moře Marmarské a všude okolo je Istanbul, se stovkama minaretů čnějícíma vysoko do nebe a tvořící nezaměnitelnou siluetu tohoto obrovského města. Přejezd trvá asi půl hodiny a stojí přibližně 15 Kč a lodě jezdí každou chvilku, takže si tento zážitek, doufám, vychutnáme i na zpáteční cestě.

Trajekt nás vysadil hned vedle nádraží a my začali řešit jak postupovat dál. Zvítězil návrh (myslím že jedinej J), že dojedem vláčkem za město, což je asi 30 km, a půjdem zase stopovat. Co mě ale překvapilo, bylo nádraží, nebo spíše jeho úprava. Krásná, čistá přehledná hala se spoustou zeleně a klidu, co více si přát. Vlak už byl zase trošičku na nižší úrovni, normální lokálka, srovnatelná s našima panťákama. Jako všude v Istanbulu tak i zde ve vlaku skvěle vzkvétal obchod, malí kluci prodávali vodu, zmrzku a jeden pán dokonce nějaký nafukovací balóny nebo co. Zdálo se, že pro všechny spolujezdce jsme děsná atrakce, každý se s námi pouštěl do řeči, ptal se odkud jsme a kam jedem, což jsme museli asi 10x všem opakovat. Jsou to takové klasické fráze, když totiž potkáte Turka, tak se vás automaticky zeptá odkud jste a začne konverzovat. Oni asi nemají moc co na práci a tak seděj po ulicích, popíjejí čaj, kecaj a jsou děsně v pohodě. Což zase pop chvilce není Evropan, protože je zvyklej spěchat a tak má za chvilku strach, že mu něco uteče… Ale zpátky do vlaku, jeden Turek (možná spíš Kurd) nám dokonce koupil i super svěží chlazenou vodu, každýmu jednu, takže jsme byli nesmírně spokojení.

Na předměstí jsme vystoupili a začali mávat. Sotva jsme dopsali ceduli s Ankarou, zastavil kamioňák, kterýho nám pro jistotu vyfoukli Honza s Jirkou, hadi! Takže jsme se opět na pár dní rozdělili s tím, že se za tří dny sejdeme v posledním městečku před Syrskou hranicí, v Killisu. Jednou jsme mávli a zastavil nám dolmuš a my na něj, že nemáme peníze aby jako jel dál, ale jeden Turek povídal, že "No Problem" a vážně za nás i zaplatil a ještě nás pozval na kolu a hamburgera. (hamburger = kebab v jiném těstě).

Turecký dolmuše jsou různý, napočítal jsme 5 druhů, princip je vždy stejný, mikrobus asi tak pro 15 lidí, který zastavuje kde potřebujete, vlastně takový multitaxi, velmi praktická věc a nejsou ani moc drahý. Jednotlivé typy se od sebe liší především komfortem a stářím.

Tak jsme byli v Izmitu a zase začali mávat. Zjistili jsme, že v Islámských zemích je silně nevhodné stopovat se vztyčeným palcem jako u nás a tak na ně opravdu normálně máváme. Zanedlouho se nabídnul nějaký Turek s osobákem, že nás do Ankary hodí a tak jsme jeli. Ten chlápek po cestě trošku usínal a my ho občas museli trošku budit a v průběhu cesty jsme mu přispěli asi 5ti dolarama na benzín. Když jsme dojeli před ankarský okruh, tak chtěl za cestu zaplatit. Jenže to nás trošku podcenil, anebo spíš přecenil, protože jsme byli odhodlaní, že už mu nic nedáme, prostě ne. Chvilku jsme tam tak rozpačitě stáli až to nakonec vzdal a odjel. Jelikož se nějak udělala tma, tak jsme poblíž silnice zalehli a spali.

Jak už prozrazuje název, dnešní den byl ve znamení stopování. Asi na třetího stopa jsme se vymotali z Ankary, myslím z ankarskýho obchvatu. Potom na nás houknul jeden příjemnej kamioňák, se kterým jsme strávili celých sedm hodin. Nejel totiž zrovna nejrychleji, ale přesto nás posunul o dobrejch 300 km dál až do města Keyseri. Akorát jsme se stihli vymotat za město a byla zase tma.

Menší turecký města jsou velice zvláštní. Ve dne je to klidná zóna, hodný lidi, vše je OK. V noci se město proměňuje v opak. Další věcí bylo, že tu lidi asi nejsou moc zvyklí na turisty a tak jsme se s baťohama na zádech a mapou v ruce opět stávali neobvyklou atrakcí.

Vlastně zase nebylo tak snadný se po setmění vymotat za město, neboť turecký města jsou totiž brutálně veliký, každá tečka na mapě, která by u nás představovala nepočetnou vesnici je zde alespoň dvacetitisícové město. Nám nezbývalo než ťapat někam ven, kde by se dalo bezpečně a pohodlně přespat. Cestou nás naložili nějací Turci a pořád chlastali a pak někam zahli, do nějaký tmavý ulice. Když jsme to viděli tak jsme okamžitě vystoupili a došli to už pěšky. Za městem už nebyl problém najít nějakej klidnej plácek na spaní.

Další den se nám v klídku podařilo dostopovat posledních 400 km až těsně před syrský hranice, což bylo dokonce nadplán, protože jsme se měli sejít s klukama v Kilisu, ale poslali jsme jim zprávu, že počkáme na hranicích, aby taky dorazili.

Stopování v Turecku je vcelku snadné, jenom se člověk musí naučit pár pravidel. Kamioňáci zastaví skoro vždycky a dovezou vás zdarma kamkoliv a většinou jedou daleko. Osobáci jsou horší, u nich je nejdřív potřeba zjistit jestli jsou ochotní vás vzít zadarmo. On totiž zastaví skoro každý a taky by vás skoro každý kamkoliv vzal, ale pokud tam ten člověk nemá cestu, tak za svezení přirozeně bude chtít prachy, to je jasný. Proto je nutné se vždy předem přesvědčit, jestli tam jede a jestli vás vezme gratis. Je to občas dost veliké dohadování, ale za tyto dva dny jsme nikde nestopovali déle jak 15 minut. Další problém bývá v tom, že každé druhé auto je v Turecku autobus nebo taxík a ti ve městě staví všude kde se hnete, proto se přes města stopovat skoro nedá a je potřeba dojít dostatečně daleko.

Dneska to šlapalo jak po másle, vzbudili jsme se a hned těsně za Keyseri jsme chytli osobáka, byl to šéf hydroelektrárny, která byla vyrobena v roce 1926 firmo Škoda Plzeň, takže nás musel samozřejmě jako Čechy patřičně provést. Pak nás nějaký chlápek hodil zase o 100 km dál a tam nás dokonce hodil zadarmo dolmuš až do GaziAntepu, což je asi třičtvrtě-miliónový město a projít ho pěšky je na půl dne. Drze jsem stopnul nějakej náklaďák, narvali jsme se mu dovnitř a řekli mu aby nás hodil za město a on nás hodil, no problem.

Už jsme zase docela dost na jihu, takže se poměrně hodně rychle sešeřilo. Přesto nám zastavili dva Turci v neuvěřitelně luxusním Meďourovi, co měl odpružený i zadní sedačky a hodili nás až těsně k hranicím a ještě nám našli super místo na spaní.

Tak to děsně super místo na spaní bylo u nějakýho domku a v noci k němu přijeli majitelé a trošičku se nás lekli. Naštěstí to byli velmi hodní lidé a vůbec jim nevadilo, že jim spíme vedle domku a ještě nás ráno pozvali na snídani a nádherně vychlazenýho melouna.

Poděkovali jsme, rozloučili jsme se a došli až k hranicím. Tam nám hned prdli razítko do pasu, takže jsme již nebyli v Turecku. Jali čekat na Jirku s Honzou a krátili si čas hraním šachu. Tomáš mě zrovna stihnul vydrtit 2:1, když už dva Turci, co právě projížděli, signalizovali, že se chlapci blíží, že je prý viděli pár kilometrů před hranicí. A opravdu po chvilce dorazili.

Syrské hranice jsme prošli bez problémů, dali nám každýmu vstupní kartu, kterou nesmíme ztratit, jinak se asi z této země nikdy nedostaneme.

Prošli jsme asi 300 metrů od celnice a zastavil nám nějaký syřan a kousek nás hodil. Od teďka jezdíme všichni pohromadě. V Sýrii totiž není problém stopovat ve čtyřech, jezdí se na korbě, což je super! Osobní auta zde totiž skoro nejezdí, všichni mají různý minináklaďáky či multikáry. K našemu hodně velkýmu překvapení tu jezdí hrozně moc škodovek, většinou Pickupů v neuvěřitelných provedeních.

Arabský svět začíná… Asi za dvě hoďky jsme se dostali do Alepa. Po chvilce bloudění jsme došli do nějakého parku, našli se na mapce a šli hledat nějaký levný spaní. Za 125 SYP na osobu jsme dostali pokoj v jednom velice příjemném hotýlku (1USD = 49SYP) s velice zajímavou sprchou, která tekla přímo ze stropu na zem bez jakéhokoliv ohraničení. Celá koupelna byla v podstatě, včetně hajzlíku a umyvadla, sprchou.

K večeru jsme šli skouknout město, bylo děsný vedro a my procházeli zdejší Souky a Khany. Khan je místo, kde kotvily karavany. Souk je jakési středověké tržiště. Zde v Alepu je mimořádně nahuštěné. Místy se vůbec nedalo projít a to tam lidi projížděli na oslech, různých neidentifikovatelných vozejčkách a dokonce i autama, což jsem naprosto nechápal. Nato, že Alepo má být na nejevropštější město v Sýrii, jsem si připadal zatraceně v Asii. Všude šílenej mumraj, ruch, špína, smrádek, děsný množství lidí a aut. Istanbul je proti tomu klidný park. Došli jsme až ke křižácké Citadele, která tvoří dominantu celého města a šli zpátky na hotel. Cestou jsme si ještě koupili zdejší ekvivalent tureckého kebabu, což je všechno možný, včetně masa, zabalený do placky. Říkají tomu sendvič a stojí to kolem 15-25 SYP a je to dost mastný a těžký na žaludek, ale zasytí to. Placka je zase zdejší ekvivalent evropského chleba, ale nemá to s chlebem nic společného, jenom se to jí úplně ke všemu. Taky jsme si cestou každý koupil Kafiu - arabský šátek, co se nosí na hlavě.

Večer jsme v hotelu potkali jednoho Mexičana a ještě dalších pár lidí ze severní Evropy a tak jsme z nich vytáhli nějaké informace o místech, které hodláme navštívit. Načež se stala naprosto nečekaná věc, teda alespoň pro mě. Jiřík, co by doposud outsider, mě s Tomem absolutně vydrtil v šachu, to jsem už nějak nerozdejchal a tak jsem šel spát.

Dneska dopoledne jsme dokončili prohlídku města Citadelou, která je vážně obrovská. Nahoře na hradbách jsme pak ještě pěknou chvíli pozorovali ruch tří-miliónového arabského města. Seděli jsme na hradbách, když se kolem druhé hodiny odpolední rozezněly všechny mešity, teda jejich minarety, a navodily nádhernou orientální atmosféru. Jenom vedro bylo k nesnesení. V tureckým GaziAntepu prý bylo 42°C, když jsme tam byli, ale tady to proti tomu byla šílená výheň. Určitě alespoň 45°C a k tomu děsný vedro.

Ve městě jsme si ještě koupili melouna, aby nám bylo hej a pak jsme šli hledat lázně, které nám doporučil někdo v hotelu. Po nesnadném a zdlouhavém hledání nás do nich místní lidé nakonec donavigovali, ačkoliv jsme měli pocit, že nás neustále posílají přes celé souky tam a zpátky. A já s Honzou jsme se šli láznit, Tomášovi s Jiříkem se to zdálo příliš drahý a tak na nás čekali u čaje.

My jsme ale investice 250 SYP rozhodně nelitovali, nevěřil jsem jak může v takovém vedru být sauna osvěžující věc. Dali jsme si to i s masáží, která spočívala v naprosto dokonalém vydrhnutí našich těl. Ten chlápek ze mě sedřel snad kilo špíny a pořád nás poléval vlažnou vodou. Pokračovali jsme potom střídavě v ležení na rozpálených kamenech a polévání se vodou a celou proceduru jsme zakončili malým bazénkem. Dokonale umyti a osvěženi jsme se vrátili ke klukům, kteří již stihli vypít asi 8 čajů.

K večeru jsme sbalili našich pár švestek a vyrazili do Apameie. Cesta ovšem nebyla zrovna snadná. V hotelu nám napsali (samozřejmě arabsky) jméno nějaké čtvrti, odkud by se snad mělo dát stopovat. Tak jsme to jen ukazovali místním dolmušářům až nám jeden povídal, že nás tam všechny za 40SYP doveze. Jenomže to pak stálo 75SYP, protože nás dovezl ještě o něco dál. Na tom papíru z hotel byly totiž napsaný ty místa dvě a to my jako naprosto negramotní arabštiny nemohli vědět. No, ale byli jsme na výpadovce na Damašek a zkoušeli stopovat.

Stopování v Sýrii není zas až tak jednoduchý, zastavil nám totiž skoro úplně každý, jenže málokdo jel tak kam chceme, ale každý by nás tam děsně rád za peníze odvezl. Po nějaké době nám zastavil Arab v bílém a vypadalo to, že měl stejnou cestu, tak jsme s nim jeli. Byl moc hodný, vyhodil nás přesně kde jsme chtěli, na odbočce do Apemey. Akorát byl potom asi trochu zklamaný, že jsme mu nic nezaplatili až nám ho bylo líto.

Odtud se nám už ale vážně nepodařilo zjistit kdo do Apameie jede a kdo ne, ale každý nás tam za 200 SYP chtěl vzít. Nakonec nás vzali nějací dva Arabové na korbě. Na to, že to mělo být asi 35 km jsme jeli zatraceně dlouho, navíc už byla tma a my pořádně nedokázali kontrolovat kam jsme jeli, protože skutečnost zde podle těch světýlek absolutně neodpovídala mapě. Ti dva Arabové nás asi po hodině a půl jízdy vysadili přímo před vstupem na vykopávky, my jim dali 200 SYP, protože prý doma mají ženu a děti, a hledali jsme, kde přespat.

Místní majitel restaurace nám dovolil spát před jejím vchodem na takové betonové terase a my byli rádi, že nemusíme ven mezi hady. Uvařili jsme si něco ze zásob k večeři a pak se opět stalo něco velmi nepříjemného. Přeběhlo kolem mě nějaký divný zvíře. Nikdy jsem nic podobného neviděl, bylo to asi 10 cm dlouhé, mělo to osm nohou jako pavouk, klepeta, pískovou barvu a žádný ocas. Asi nějaký druh škorpióna. Ten chlápek z restaurace na nás hned volal, ať to rychle zabijeme, tak jsem to rozplácl deníkem. Pak vyběhl ven a povídal nám, že je to jedovatý a, aby toho nebylo málo, že jich tu běhá spousta. Když odcházel tak nám ještě s úsměvem poradil, abychom spali dál od stěny, že je to bezpečnější.

Nejsme z toho zrovna moc nadšený a tak teďka přemýšlíme co dál. Tomáš vyhrožuje, že nebude spát, Jirka na to kašle a já navrhuji hlídky. Nakonec na to kašlem všichni a jdeme přece jenom spát, teda kromě Tomáše, tomu se pořád nějak nechce. A já sem zrovinka včera viděl ve snu tři ohromný hady, to jsou teda vyhlídky…

Žiju, nic mě nesežralo! Tomáš stejně nevydržel a kolem třetí usnul. Dokonce žijeme všichni, to je paráda. Kolem pěti hodin ráno někde děsně zaječela kočka, což mě probudilo a protože se právě chystalo vyjít slunce tak jsme běžel fotit zbytky antického města Apamea. Kluci ještě spali a nechtěli být buzeni a tak jsem šel sám. No udělal jsem pár pěkných záběrů (doufám) a vrátil jsem se chrupat ke klukům.

Za chvíli nás ale stejně vzbudilo horko. A kluci mi po snídani vnutili nádobí, prej že sem ještě nemyl, nebo co… Nevím jestli to bylo tím horkem, nebo jestli jsem nějak divně vysmrknul, ale spustila se mi při tom mytí pěkně krev z nosu.

A že bylo takový vedro (po desáté hodině teplota přesáhla 40°C) tak mi trvalo přes tři hodiny než se to zastavilo. Kluci na mě čekali, než budu v poho, teda kromě Honzy, ten nechtěl jít v poledne ve vedru, a při tom Jiřík opět dvakrát porazil Tomáše v šachách, jako by nic - paráda.

Kolem poledne jsme vyrazili na prohlídku města, jenom se nám kupodivu trošičku oteplilo a my pomalu nebyli schopní dojít ani na druhý konec. Tam byl naštěstí nějaký Arab a pozval nás do svého stanu na čaj, teda spíš asi na pět čajů, a i přes veškeré jazykové bariéry nám vysvětlil, že má "pouze" jednu ženu a osm dětí a že vždy jeden den pracuje a druhý pak pracuje doma a spoustu dalších věcí, mimo jiné, že tu včera viděl asi 2 metry dlouhýho jedovatýho hada. Trošku nás ten čaj vzpružil a tak jsme se vydali zpět, přece jen je to 1,5 km dlouhá kolonáda na přímém slunci. Vůbec nechápu, že tam v tom vedru bylo tolik turistů, jen za ten půlden, co jsme tam byli, jsme potkali asi čtyři a pak ještě tři Francouzky v restauraci u které jsme spali a ve které jsme si děsně rádi zakoupili studenou vodu za "výhodnou" cenu 50 SYP - zloději. Pořád nám každý povídá, kolik je tu hadů a že jsou všichni jedovatý a my žádnýho nepotkáme, to je smůla.

Po nic moc odpočinku jsme se vydali dolů do městečka sehnat nějaký odvoz do Hamá, zkouknout kola. Takhle odpoledne zde asi nebylo zvykem cokoliv dělat a snad proto se na nás všichni místní chodili dívat jak jdeme s báglama přes město, jako nějací blázni. Ale podařili se, narvali jsme se do dolmuše a jeli do Hamá.

Teprve zde, jsem pochopil proč je Alepo tak "evropské" město. Tolik špíny a smradu na jednom místě jsem ještě neviděl a když pozvednu hlavu abych neviděl chodník zadělanej schnilým ovocem, tak pozoruji oprejskaný, vymlácený, hnusně šedivý baráky. Centrum města je v pohodě, upravený, asi jako Alepo. Jenže zde, v Hamá, jsme stihli poznat i trošku více než centrum a to bylo úplně o něčem jiném. Po nekrátké procházce tímto malebným městem jsme našli doporučený hotel "Cairo", kde jsme se za 100 SYP ubytovali na terase, nádhera, jenom na záchodě bylo opět šílený vedro.

Navečer jsme se ještě šli mrknout na kola. Jsou fakt parádní a točí se už od doby římské a strašně krásně přitom bručí. Po setmění jsme si dali dva sendviče k večeři. Byli zase trochu mastnější, ale snad to nějak rozdejcháme. Pro jistotu jsme to zaplácli zmrzlinou a šli zpátky do hotelu. Už jsme se naučili rozlišovat základní dva druhy sendvičů. Dražší, mastnější a výživnější se jmenuje švarma (schawerma), obsahuje kuřecí maso a nějaký děsně mastný polevy zabalený do placky. Druhý, levnější se nazývá Felafel, skládá se z jakýchsi, karbanátkům podobným, masových koulí a spousty zeleniny opět zabalených do placky. Tak nějak si zvykáme tyto zdejší pochoutky jíst.

Večír se k nám ubytovali další dva češí, kteří hnedka vytáhli z baťohů petrolejovou lampu a slivovici. Chvíli jsme s nima popili a pokecali a pak se kolem druhé hodiny ranní trošičku ochladilo a tak se dalo i spát.

Dneska jsme si krásně přispali a v řádným horku se pak vydali zpět ke kolům a pak ven z města k móři. Tomášovi je dneska nějak blbě, zdá se, že včera dostal úžeh, tak doufáme, že se to v klidu na pláži zlepší. Zjistili jsme, že taxi po městě stojí jen 25 SYP ať jedem kam jedem, tak jsme jeli k dolmušům na autobusák. Ceny dolmušů nejsou moc vysoký, kilometr vyjde něco málo pod korunu.

Na autobusáku to ale bylo hustý. Řidiči se o nás začali rvát, všichni křičeli, troubili, my nikomu nerozuměli a nevěděli kudy kam. Po chvilce se vše trošičku vyjasnilo, to už jsme byli namáčklí v jednom mikrobusu a náš energický šofér sháněl troubením a křičením další pasažéry, co chtěli jet našim směrem, aby to měl plnější.

Po chvíli jsme vyjeli do hor, kde bylo o poznání chladněji a tak jsem si zase na chvilku připadal tak nějak čerstvě. Nikoliv však Tomáš, kterýmu se zjevně stav nelepšil, ale nesl to statečně. Asi třetím dolmušem jsme dorazili k moři. Cestou jsme museli čekat v jedný vesnici na lepší spoj, protože po nás chtěli 100 SYP za všechny asi na 30 km a my že jim nedáme víc jak 50. Děsně se nám vysmáli a tvrdili, že tam takhle budeme sedět až do rána, ale asi za čtvrt hoďky se jeden dolmuš zaplnil a hnedka to šlo. A taky nám cestou jeden zubař vyprávěl, že ho to v Sýrii nebaví, že by chtěl emigrovat, ale že nemůže a zval nás k sobě do bytu. Bylo to pro nás dost z cesty a tak jsme odmítli.

Podle průvodců je prý celý syrský pobřeží šílená špína, stoka a bordel. Snad jen kromě Latakie, kde má být placená pláž, ale ty Češi v Hamá povídali, že je to tam stejný. Musím říct, že v tomto průvodce nekecal. Snad bych to jen doplnil o poznání, že syrské pobřeží je industriální oblast a tak se na jeho kvalitě zřejmě dost podílejí jednotlivý fabriky. Bordel na břehu by se ještě dal skousnout, ale to moře vypadalo nechutně, to nejčistší co jsme v něm rozeznali byli igelitky a plastový lahve.

Tak to byl náš první dojem z městečka jménem Baniyás. Asi jsme srabíci, ale rozhodli jsme se zde nezůstat. Trošku jsme se najedli a šli zkoušet štěstí na dálnici směrem na město Tartus. Chtěli jsme se dostat do nedalekého Amritu, kde mají být zbytky fénického města a taky jsme tak nějak doufali v lepší moře.

Měli jsme kliku, chytli jsme prodavače melounů a asi ho zaujal náš cíl, či co, ale hodil nás zadarmo až přímo do Amritu a to sám nevěděl kudy se tam jede a tak se musel třikrát ptát na cestu a pořád povídal, že se tam taky chce kouknout. A tak se taky kouknul, sice asi jenom minutku, ale kouknul. Byl moc hodný a tak jsem mu dal alespoň pohlednici Prahy aby měl vzpomínku.

To fénické místo bylo zatraceně zvláštní, chvíli jsme diskutovali k čemu ta nejdochovalejší a taky nejzáhadnější stavba mohla sloužit, ale na nic rozumného jsme nepřišli, tak jsem si to nafotil a šli jsme k moři.

Tady nás ovšem čekalo nemalé překvapení. Došli jsme na pláž, která byla zřejmě syrským rekreačním střediskem. Je tu spousta chatek orientovaných k moři, které se dají pronajmout a písečná pláž. Samozřejmě taky spousta odpadků. Místní správce nás nechal zdarma přespat na pláži.

Zde ta špína není tak hrozná, v moři plavalo jenom pár igelitek a nějaký divný řasy, ale že byli super vlny, tak jsme do něj před spaním hupli a pěknou chvíli se vlnili.

Ráno nás probudili nějací Arabové, kteří kolem nás velmi hlučně hráli fotbal. Vůbec je tu najednou nějak živo, polovina chatek se přes noc zaplnila, je to tu zřejmě vyhledávané (a možná také jediné) rekreační středisko.

Po ránu přišli mraky a to nejen na obloze. Tomáš měl teplotu a cítil se hodně špatně. A my ostatní jsme zase měli hlad a už jsme fakt nevěděli co jíst. V Sýrii totiž vůbec nemají chleba. Rozhodli jsme si dát sanitární den, koupili jsme několik těch jejich placek a pokoušeli jsme se je jíst. To bylo peklo, jenom doufám, že v Libanonu budou mít něco lepšího. Pár kousků jsme zdlábli se sýrem a marmeládou, ale bylo to děsný utrpení.

V podstatě jsme chtěli strávit celý den nicneděláním a zprvu se nám i dařilo. Pozorovali jsme, jak se Arabíci baví, jak dospělí blbnou jako malé děti, jak děti blbnou a jak se ženský "koupou" v šatech a hlavně jak všichni běhají jako blázni v tom děsným bordelu, kde ze země čouhají kusy betonu a střepy a nikomu to nevadí.

Kolem poledne se k nám přifařili ti Arabíci, co kolem nás ráno hráli fotbal, a něco nám povídali. Honza s nimi chvíli hrál dámu, nebo něco podobného a měl co dělat, aby neprohrál. Pořád se nás snažili pozvat na nějaké pití a po chvíli zase odešli. Měli pronajatou chatku kousek od nás.

Odpoledne jsme se asi hoďku vlnili v moři a pak se opět dostavil pan Hlad. Opět jsme jako za trest brali do rukou ony "výborné" placky a já s Jirkou jsme šli provokativně k těm Arabům a jedli jsme je před nimi suchý. Plán se vydařil, jak viděli, že jíme suchý placky, děsně se smáli a pak si nás vyfotografovali, zřejmě by jim to doma nikdo nevěřil, a pak nám hned přinesli alespoň kuřecí křidýlka a pozvali nás všechny na večeři. To byla nádhera, nacpali jsme se kuřaty, zeleninovým salátem a melounem. Možná jsme jim trošku nabourali jídelníček a že na ně už tolik nezbylo, ale nikomu nic takového nevadilo. Přes neznalost jakéhokoliv společného jazyka, po chvilce odpadli veškeré jazykové bariéry a docela dobře jsme si pokecali. Jak jsme zjistili, tak to byla nějaká pánská jízda, asi 14 chlapů si vyrazilo zablbnout na pláž. Byli různě staří od patnácti do pětačtyřiceti let a byli zřejmě různě příbuzensky propojení. Jeden měl dvě ženy a osm dětí, jiný zase jednu ženu a šest dětí, jeden byl svobodný a jeden zase chtěl jet s námi do Čech, že by si jako přivezl třetí manželku. Po večeři šli zase hrát fotbálek a Jirka s nimi. Ti chlápci to brali děsně vážně a hráli neuvěřitelně obětavě. Vrhali se po míči celými těly a pořád padali na ten šílený bordel po pláži, ale nikomu se nic nestalo, což je pro nás něco nepochopitelného. Jenom Jiřík tvrdil, že ho děsně pokopali.

K večeru se již Tomáš cítil o něco málo lépěji a tak jsme se šli všichni podívat na nedaleké fénické hrobky. Přestože jsem věděl co mám očekávat, byly pro mě tyto stavby fascinující. Zajímavá už byla i ta skutečnost, že se nacházeli na vojenském území a my nevěděli, jestli se tam smí. Ale nějaký chlápek u brány nám povídal, že je to OK a že můžeme klidně i fotit. Dokonce nám i půjčil baterku abychom se mohli podívat dovnitř. Jenom nás zarážely ty děla, co byly vidět všude kolem nás.

Dnes jsme si ráno přivstali už kolem sedmé hodiny ranní a vydali se dál. Chtěli jsme se dostat do Libanonu do města Tripolis, kde je údajně nějaký hodně drsný hotýlek naší cenový kategorie. Tam jsme chtěli ještě jeden den nechat Tomáše, aby se douzdravil. A taky nás táhla vidina něčeho lepšejšího než jsou místní placky.

Cesta na hranice proběhla celkem klidně, dolmuše prostřídávaly jízdy na kapotě. Na hranici také problémy nebyly a nato, že ti celníci zjevně prvně viděli český pasy, bylo vyřízeno vše relativně rychle.

Na libanonské straně nás ovšem čekalo něco úplně jiného, problémy jsme neměli žádné, ale všude kolem nás byli vojáci se samopaly, barikády ze sudů a pytlů s pískem, tankový zátarasy a obrněný policejní stanice - syrská armáda. Když jsme kolem toho všeho prošli, viděli jsme z nekonečna do nekonečna se táhnoucí stany, ve kterých bydleli zřejmě chudší občané nebo nějací uprchlíci. Dost možná to byli lidé, jimž nedávná občanská válka vzala střechy nad hlavou.

Dali jsme se na cestu. Provoz přes hranice ale nebyl zrovna nejživější a tak nám nezbylo než dát do prvního městečka 200 SYP za taxi. Odtud jsme už jeli dolmušem až do Tripolis.

Tripolis vypadá docela jako evropské město, teda spíš vybombardované evropské město, ale to zde zřejmě nikomu nevadí. Ten extrém s lidmi ve stanech byl zřejmě jenom poblíž hranic. Co se aut týče, tak je to tu samý Mercedes ze šedesátých či sedmdesátých let. Asi 80% aut jsou Mercedesy a asi 80% aut jsou taxíci, hrůza. Na každým rohu svítí nápisy Pepsi a Coca-Cola, takže vliv západní kultury je zde docela zřetelný. Na druhou stranu sehnat něco k jídlu je docela problém, všude mají jenom náhradní díly na Mercedesy a kvůli potravinám jsme museli projít půlku města, je to tu nějaký nevyvážený. Co se cen týče, je to taky docela bída. Jeden dolar stojí 1500 Libanonských Lejí a ceny jsou většinou dělitelné 500. To znamená, že voda třeba stojí 500 LL, chleba 1000 LL a podobně, nic mezi.

Ubytovali jsme se v onom doporučovaném velmi hezkém hotelu "des Cedres", o kterém Honzík výstižně prohlásil, že tato stavba musela být špinavá a škaredá už když ji postavili, ale bylo to použitelný a hlavně to byla naše cenová kategorie a to je v Libanonu vzácnost.

Tomáš zůstal na pokoji a my zbytek jsme jeli do města Byblos. Cestou tam jsme jeli za levno autobusem, zpátky jsme zkoušeli stopovat. Docela rychle nás někdo vzal, ale v Tripoli se z něj vyklubal taxikář a my museli cálovat i když jsme to ukecali jen na polovinu furt to bylo asi dvakrát dražší než autobus. Z toho plyne ponaučení, že v Libanonu taxikáři vůbec nikde na autě nemusejí mít poznamenáno, že je jejich vůz taxík. Zřejmě se to pozná jenom podle červený poznávací značky. Některý auta jí mají totiž taky bílou nebo černou, ale těch je dost málo.

Byblos je jedno z nejdéle soustavně osídlených míst na zemi. Nejstarší zbytky jsou datovaný do 7. tisíciletí před letopočtem, což je 9000 let a to už je dost. V reálu zde byl dominantní pouze křižácký hrad, kolem kterého jsou vidět zbytky římské zástavby, včetně dost legračního divadla, či co to bylo. Asi metr a půl pod ním jsou základy mnohem staršího, zřejmě fénického, města, které se rozkládalo kolem poměrně malého přístavu. Z nejstaršího osídlení jsou zde patrné pouze díry v zemi, nebo spíš ve skále, a jedna z nich vypadala jako pec. Ale moc jasnou představu z toho nemám.

Večer jsme se vrátili již zmíněným způsobem k Tomášovi do našeho útulného hotýlku a koupili si pár placek. Chleba jsme se ani zde nedočkali a začínám věřit, že už se ho v arabském světě ani nedočkáme. Uvařili jsme si něco k jídlu a zbytek večera pozorujeme z balkónku našeho pokoje noční život v Tripoli, což opravdu není žádná nuda. Chvíli po setmění totiž vyběhlo pár chlapů s krumpáčem doprostřed ulice a snažili se asi půl hodiny neúspěšně otevřít kanál, což byla podívaná pro všechny ostatní lidi všude kolem. Pak naběhla další parta se sbíječkou a pod naším oknem začali kopat jámu a občas jsme na ulici pozorovali i nějakou rodinou hádku.

Ti borci pod oknem stihli přes noc vykopat a rovnou taky zakopat pěkně hlubokou díru.

Tomáš se už dnes cítí docela dobře, dokonce začal taky jíst placky a tak jsme se vydali mikrobusem do městečka Bcharé zkouknout posvátné cedry a zkusit si vyšlápnout nejvyšší vrcholek blízkého východu. V Bcharé jsme zjistili, že cedry jsou ještě o osm kiláků dál do děsnýho kopce a tak jsme uprostřed městečka rozbalili placky. Finta opět zabrala, všimnul si nás nějaký chlápek, z něhož pak vylezlo, že je to bývalý libanonský šampión v lyžování a že byl i v Praze. Byl tak hodný, že nás zadarmo hodil až k cedrům i když tam vůbec neměl cestu a ještě nám poradil kudy se vydat dál.

Z biblických cedrových lesů zde zbyl opravdu jenom malý háj. Nejstarší strom je údajně 4000 let starý, ale vůbec na to nevypadá. Na druhou stranu tyto stromy rostou šíleně pomalu a jsou velmi odolný neboť se jim daří v nadmořské výšce 2000 metrů.

Celý areál je oplocený a zřejmě se o cedry dobře starají. Vchod hlídaly zdejší dvě slečny, které nám pohlídaly baťohy a taky nám říkaly, že když půjdeme hodně pomalu, tak to za hoďku projdeme. Jenže to nevěděly, že nikam nespěcháme. Tu horu, na kterou chceme vylézt, jsme už našli a nahoru se chceme vydat až zítra ráno a tak jsme se natáhli pod cedrem a jen tak odpočívali. Asi za čtyři hodiny jsme se tímto způsobem dostali asi do třech čtvrtin cesty a vtom přiběhla jedna z těch dvou slečen, celá udýchaná. Prý se bála, jestli se nám něco nestalo, že takhle dlouho zde nikdo nebývá. Pak nám ještě řekla pár zajímavostí o cedrech a ukázala nám, který "chlapák" je tím z libanonskýho znaku.

Navečer jsme opět uvařili něco k jídlu a tím jsme nadobro zlikvidovali naše zásoby z domova a došli jsme k úpatí naší hory, pod sjezdovku, kde jsme taky přespali.

Zapomněl jsem včera dodat, že zde, pod sjezdovkou je nadmořská výška hodně přes 2000 metrů a tak jsme v noci ještě docela vymrzli a Jiřík si stihnul uhnat solidní rýmu. Když vysvitlo slunce, tak jsme vstali, nechali jsme si u nějaké babky baťohy a vydali se nahoru. Měli jsme před sebou převýšení asi 800 metrů k nejvyššímu vrcholku (3071 m.n.m.). Rozhodli jsme se, že si vyšlápneme jenom asi druhý nejvyšší vrchol, který je jen o 10 metrů nižší, ale zato o 6 kilometrů blíže. Nejsme žádní lezci a nejde nám o pokoření absolutní špičky, chceme to jenom zkusit.

Výšlap byl hodně drsnej a trvalo to šíleně dlouho. Už ve třetině cesty nahoru jsem dostal nemalý hlad a ten se se mnou táhnul až do konce. Když jsme došli navrchol sjezdovky, dostali jsme se na plošinu ve výšce asi 2900 metrů a z ní čněli na všech stranách vrcholky. Honza se vydal ještě se dvěma lidma co potkal na ten nejvyšší a já s klukama zase na ten nejbližší. Cestou jsme dokonce potkali i sníh a stádečko koz. Na té plošině jsme si nejdříve vyhlídli vrchol, který se nám zdál dostatečně vysoký a dostatečně blízký a vylezli jsme na něj. Ale nějak jsme se spletli, neboť všude kolem nás byly vyšší hory a to nám připadalo příliš nedůstojný. Takže jsme zase slezli a vyšlápli si jinou o poznání vyšší špičku. Nahoře jsme se vyfotili a šli zase zpátky. Dolů se šlo rychle ale rozhodně ne bez námahy. Když jsme se dostali zpátky k báglům, byl jsem tak unavený, že jsem se trochu motal.

Po delší pauze potřebné k regeneraci jsme se navečer opět vydali na cestu. Došli jsme na ulici vedoucí do Baalbeku a zastavili jsme za jednou z četných syrských vojenských hlídek. Za chvilku jsme stopli nějaké Libanonce, kteří na protějším vrcholu skákali s padákem a kteří uměli docela dobře anglicky. Tentokrát jsme si jízdu na korbě zatraceně užili. Kromě nás tam jelo ještě pár lidí, několik padáků a nějaká plachta na žebříku ale hlavně jsme přejížděli hory. Kdybych se nemusel křečovitě držet korby a toho žebříku určitě bych si to vyfotil. Ti Libanonci byli z vesnice na půli cesty do Baalbeku a povídali nám, že zde v Bekaa údolí nějaká americká firma vytváří systém zavlažování a teče zde super dobrá čerstvá voda, kterou jsme si taky hnedka načerpali. Pak povídali, že tu skoro každý pěstuje tabák a hašiš, že to snad vláda podporuje, protože to zlepšuje ekonomickou situaci země.

To městečko, ve kterém nás vysadili, by se mohlo pro každého muže snadno stát rájem. Je zde na jednom místě nejvíc těch nejhezčích holek z celého Libanonu a skoro žádný chlapi. Kluci si taky mohli ukroutit hlavy. Aby toho ale nebylo málo, tak nás nějaká sympatická studentka pozvala k sobě domů a zajistila nám odvoz do Baalbeku, protože tam jel nějaký její známý voják. A taky nás pohostili čajem a melounem.

Ten voják nás vyhodil v centru Baalbeku a my si našli nejlevnější zdejší hotel a zároveň asi ten nejdražší jaký jsme měli za celou cestu. (6 USD/osobu). Ještě jsme se večer šli mrknout, zda by se dalo do Baalbeku (myslím tím chrámové komplexy) nějak poránu prolézt bez placení. Zjistili jsme, že ani náhodou a tak jsme šli docela unavení spáti. Jo, a ten hotel v jedenáct zamykal a ve dvanáct vypínal proud, taky dobrý.

Ráno jsme si opět přivstali (jsme děsně pilní), vyměnili nějaké peníze, protože v Libanonu jsou památky docela mastný a studenti platí asi 60% celkové ceny, a vydali se na prohlídku ruin. Ty jsou ovšem brutálně monumentální. Asi to největší, co jsem zatím ze starého světa viděl. Na tomto místě se opravdu Římani vyřádili. Vše je postaveno, jak to tak ve starověku bývá, z ohromných šutrů. Jenom sloupy, které mají 21 metrů na výšku a 2 metry v průměru jsou ze třech kousků a v základech Jupiterova chrámu jsou vidět tři kameny z nedalekého lomu o velikosti 20x4x4 metru, což je prý 985 tun, to je slušný výkon.

Po poledni jsme se vydali na syrské hranice. Cesta se docela vydařila, využili jsme místní levné mikrobusy, které jsme se již naučili docela dobře používat. Zásek byl prozměnu na hranici, teda ne že by byl problém s přechodem, ale libanonská hranice je od syrské asi 4 kilometry daleko přes hory a bylo zatraceně horko. Zkusili jsme stopovat a docela nás překvapilo, že po chvilce někdo zastavil. Hodil nás na syrskou stranu a jak to tak občas bývá, chtěl prachy, že je prý taxikář. A přitom měl bílou poznávačku, pak se v tom vyznejte. Když nám začal vyhrožovat policií, tak jsme mu teda dali tři dolary, co jsme mohli dělat. Stopovat v těchto zemích není holt zas až tak jednoduchý.

Ale dostali jsme se zase do Sýrie. Je to zvláštní, jak jsme se těšili ze Sýrie do Libanonu, tak právě stejně jsme se těšili zpět do Sýrie. Konečně zase levnější svět. Naskákali jsme dolmuše a za pár šupů jsme dojeli do Damašku.

Damašek mě překvapil hned dvakrát. Za prvé tam vůbec nebylo takový vedro, jak jsme čekali, asi jen příjemných 35°C. Za druhý to město bylo velice slušně upravený, proti Hamá úplný ráj. Všude bylo relativně čisto a klid. No, možná je to náhoda a možná že je to tím, že Damašek pouze projíždíme, ale působil na mě velice příjemným dojmem. Ale pořádně ho posoudím až na cestě zpátky, to se tu pár dní zdržíme.

Především jsme si dali nějaký švarmy k jídlu a taky jsme si dali, a to byla ta největší slast, báječně vychlazenou citrónovou limonádu. Ta nám tak zachutnala, že jsme jí na posezení vypili asi jeden a půl litru a měli z toho pak docela těžký žaludek, ale stálo to za to.

Navečer jsme se vydali do městečka Der'á. Tentokrát jsme zkusili autobus (také jsme přemýšleli o vlaku, ale jezdí pouze v 8:00 a ještě k tomu pouze ve čtvrtek). Autobusy se ukázaly jako velice levný i když trošičku nepohodlný způsob dopravy. Za 40 km se zaplatí 10 SYP, což je 8 Kč, no kdo by se potom namáhal se stopováním?

Šílený je, že Arabové kouří úplně všude, takže i v autobusech. To se samozřejmě děsně líbilo Tomášovi a řádně toho využíval. Dokonce i Jiřík si dal tři kousky a to už je co říct.

V Der'á vznikla taková zajímavá situace, zjistili jsme, že jsou zde pouze dva hotely. Jeden luxusní za 30USD a druhý zatraceně špinavý za 200SYP na osobu. Když jsem v tom druhým viděl v koupelně na podlaze šváby, ukecal jsem slevu, což nebylo zase tak jednoduchý, páč šéf byl tvrďák.

Tak teďka ležíme na postelích v neuvěřitelně hrozným hotelu a koukáme, kde by mohl vylézt nějaký ten šváb, zatím to vypadá dobře. Jiřík jim vytvořil lákadlo, nalil trošku whisky k sousedním dveřím aby kdyžtak šli tam. Na postele jsme si pro jistotu dali spacáky a někteří z nás (Jiřík) i karimatky, protože povlečení, či co to vlastně bylo, se bojíme dotknout.

Noc dopadla velice dobře, žádní šváby na nás nepřišli a tak jsme se opět docela brzo zvedli a vydali se na cestu do Bosry, což je městečko na jihovýchodě Sýrie. Cesta byla bez problémů, klasické odhánění taxikářů a čekání na ten nejlevnější bus, který nás za 10 SYP odvezl až na místo.

Bosra bylo původně nabatejské město ale za římské nadvlády se stalo hlavním městem provincie Arabia. Z této doby zde také zbylo nejkrásnější římské divadlo, které bylo později přestavené na pevnost, a zbytky antického města. Velice zajímavé je zde to, jak plynule přechází původní antická zástavba v novodobou arabskou vesnici. Také jsme zde navštívili jednu velice starou a unikátní mešitu a pak jsme se vydali zpět do Dar'á.

V autobusu jsme potkali dvě holky z Dánska, co zrovna měly stejnou cestu jako my a tak jsme šli shánět odvoz přes hranice do Jordánska společně. Autobus tam samozřejmě nejede. Našli jsme jednoho taxikáře, který nás všechny hodil za 450 SYP až do Ramthy, což je první jordánské městečko. Měl bych ještě podotknout, že nás tudíž jelo sedm lidí s báglama v jednom osobním autě, ale byl to kvalitní americký koráb a tak bychom klidně ještě někoho zvládli přibrat, kdyby bylo nejhůř.

Hranice do Jordánska nás mile překvapila, čekali jsme totiž, že zde strávíme alespoň dvě hoďky, ale šlo to docela plynule. Asi jsme měli dobrýho průvodce (taxikáře), který nám před hranicemi dal každýmu ještě kartón cigaret, abychom mu je legálně převezli - děsnej pašerák. Dokonce to vypadalo, že nám budou prohlížet baťohy, ale dost to odflákli. Jenom nakoukli dovnitř a když viděli špinavý hadry tak toho nechali. …si asi myslej, že každej bude pašovat zbraně úplně navrchu. Alespoň, že pořádně prohlídli taxikáře, úplně mu rozmontovali auto, ale zvládli to taky docela rychle.

Tak jsme v Jordánsku. Další drahá "civilizovaná" země, všude reklamy na Colu a mobilní telefony, ale chleba tu člověk nesežene. Pod pojmem supermarket se tu rozumí jakýsi malý pouliční obchůdek. A špína je tu taky. Arabský svět je arabský svět, komu by něco takového vadilo?

Ceny za jídlo a vodu jsou srovnatelný s naší republikou, autobusy jsou docela OK, akorát ty vstupy, ty jsou zde drsný a vůbec nemají studentské slevy.

Ten taxikář nás sice vyhodil na autobusáku, jak jsme se domluvili, ale my jsme si chytře zapomněli vyměnit na hranicích peníze a tak jsem musel s Tomášem (nevim proč zrovna my) jít asi 2 km zpátky hledat exchange. A pak jsme zase nemohli najít ten autobusák, protože v tom městě se vůbec nedá orientovat. Všude jsou stejný bílý baráky a hledejte v nich bílej barák. Kurz je taky moc pěknej, za 10USD dostanete 7JD (Jordánský Dinár), což vychází na 58Kč za Dinár, to je slušný.

Sedli jsme si na busík a jeli do Jerash. Bohužel jsme přijeli dost pozdě a antický ruiny, které jsme chtěli vidět, měli za hoďku zavírat. Vstupný je šíleně vysoký - 5JD/osobu, to se nám nechtělo za tu hoďku dávat a tak jsme se vydali hledat místo k spánku. Našli jsme takový opuštěný hřiště, kde to vypadalo velice bezpečně, ale Honza si postavil hlavu, že tady spát rozhodně nebude, že by ho někdo mohl přepadnout a že radši pojede sám do Ammánu, což je ještě větší blbost. Co se dalo dělat, my jsme holt takový, řekl bych moudrý, že než abychom se měli trhat, tak se radši podřídíme. Já osobně to beru jako vydírání a jsem teďka na Honzu dost nasranej. Taky jsem změnil plán a začlenil sem Jerash na zpáteční cestu, protože se mi sem nechce z Ammánu vracet.

Po setmění jsme dorazili do Ammánu, je to ohromný město, tím myslím do velikosti. Na první pohled vypadá dost škaredě, což je asi také dáno onou jordánskou snahou vyrovnat se západu. Když totiž postavíte Mc Donalda z jedné strany vedle pouličního stánku s ovocem, který mimochodem zrovna nevoní čistotou, a z druhé strany vedle prodejny náhradních pneumatik, tak to holt dostatečně neocením. A v tomto duchu je celé město. Přijeli jsme ale dost pozdě a tak jsme místo prohlídky hledali spánek. Nejdříve jsme našli další bandu Čechů ale po delší procházce do centra jsme našli i velice kvalitní hotelovou střechu.

Dneska jsme se nádherně vyspali a vydali jsme se do Ammánu s tím, že najdeme nějakou internetovou kavárnu a ozveme se domů.

Ammán stojí na původním římském městě Philadelfia, které bylo známé jako město na sedmi pahorcích a z kterého zbylo jen velmi málo trosek. Dnes zabírá Ammán pahorků devatenáct a právě to vytváří jeho charakter. Žádný z pahorků ani žádná budova nevytváří v centru města větší dominantu a přestože tyto pahorky nejsou vysoké, jsou dost prudké a tak silnice musí vytvářet složité šroubovice, které jsou kolmo propojené úzkými schodišti pro pěší. Jinak mě v tomto městě nic zvláště nezaujalo, snad jen nápisy Pepsi a Cola v arabštině.

Po docela slušný procházce jsme našli docela slušnou Internet café, ale povídali, že se jim dnes v síti usídlil virus. To samé nám povídali i všude jinde a tak jsme zjistili že zrovna dneska snad v celým Jordánsku nejde internet, my máme ale kliku.

V tý první slušný kavárně nám slibovali, že by to mělo být každou chvilku spravený, ale když jsme tam proflákali tři hodiny, tak jsme to vzdali. Nakonec jsme strávili zbytek dne nicneděláním v Ammánu, najedli se zdejších zase o něco málo lepších sendvičů a šli spát. Jestli je něco v Ammánu fakt špičkový, tak je to spánek. Není zde tak hrozný vedro a spí se tu pohádkově.

Dneska jedeme k Mrtvému moři. Zvolili jsme strastiplnou cestu dolmušema, ale během dvou hodin jsme tam byli.

Situaci, jaká byla tady, nikdo z nás neočekával. Jedna placená pláž (3JD) se stínem a s sprchou, vedle docela pěkná pláž ale bez jakéhokoliv stínu a sladké vody, což se v tomto šíleném vedru nasyceném solí nedalo ustát. Z druhý strany pak byla další opuštěná oplocená pláž, tentokrát alespoň se stínem a to je vše, všude kolem absolutně mrtvo.

Rozhodli jsme se prolézt na tu pláž se stínem, ta placená byla totiž zatraceně dobře hlídaná, ale jak jsme se tam dostali a usedli jsme, tak přišel nějaký chlápek a povídal, že tam nemůžeme být, že to tam prý zabrali vojáci, neboť jsme pouze 3 km od Palestiny. Bylo na něm vidět, že nás nevyhání s nadšením a na nás zase, že se nám nechce platit tolik a tak nám zařídil alespoň 3JD slevu. A myslím, že to bylo jedině dobře, že jsme sem šli. Za prvé jsme tu potkali ty dvě Dánky z hranic a jednu bandu seveřanů, co s námi byli v hotelu v Allepu a za druhé kvůli sprše. Její přítomnost u tohoto moře se ukázala nepostradatelná.

Koupání bylo fakt úžasný, nechodili jsme do vody plavat, to nešlo, ale chodit anebo se na ní válet, to bylo dobrý. I když žádné pohodlí to neposkytovalo, člověk pořád musel hlídat aby si nenamočil hlavu, neboť sůl v obličeji pak dokázala divy. Ta voda je tak slaná, že chutná hořce a že je v ní ta sůl dokonce i vidět. Opravdový bonbónek je, když se dostane do oka nebo do nosu, ještě že se v tom nedalo utopit. Ale i přesto to bylo děsně super, nedá se to dost dobře popsat, zkrátka je ta voda tak hustá, že se do ní nelze potopit, to se musí prostě zažít.

Bylo tu nakonec docela fajn (díky sprše) a tak jsme tu strávili zbytek dne a noc. Potkali jsme tu taky nějaký nový známý, včetně jedné Američanky, která byla na první pohled velice hezká, ale jak říkám pouze na první pohled. Takovou krávu jsem v životě neviděl, hned podle první věty jsme jí typovali na Američanku a samozřejmě jsme se nespletli. Ale když po hodině nepochopila hru prší, tak už jsme fakt nevěděli co s ní.

Hlavním problémem se zde ukázali mouchy, bylo jich tu šíleně moc a nedali se odehnat. Nicméně jsme se po dlouhé době dosyta najedli placek a majitel nás tu nechal po jistém smlouvání celkem pohodlně přespat.

Dnešní probuzení bych nikomu nepřál. Přibližně v 5:57 ráno se udělalo trošku vedro a ze všech stran nás začaly neuvěřitelným způsobem otravovat mouchy. V půl sedmé to už nikdo z nás nevydržel a tak jsme docela nevyspalí museli vstát. Kromě Honzy jsme se všichni šli ještě jednou vykoupat, protože poránu byla nádherně klidná hladina s úžasně chladnou tenkou vrstvičkou na povrchu. Jenže po chvíli nevinného válení se na vodě, mi Tomáš cáknul do obličeje, takže jsem nic neviděl a tak jsem šel ven.

Rozhodli jsme se dneska jet do Petry po málo používané cestě - Kings H'way. Druhá možnost by byla jet po dálnici, které se zde říká Desert H'way, ale ta nám připadala příliš nudná a vhodná spíše na cestu zpáteční.

Místní autobusová síť je natolik dokonalá, že nám neumožnila jet přímo od Mrtvého moře, ale hezky nás nejprve vrátila do Ammánu. Alespoň jsme se zde přímo na autobusáku výborně a velice levně nadlábli a pak jsme vyrazili busem do městečka Madaba. Zde měla být dle průvodce skvělá byzantská mozaika s mapou blízkého východu až 25 metrů dlouhá. Zaplatili jsme bez váhání vstup 1JD a vlezli do ničím zajímavého kostela. Jaké nás ale čekalo překvapení. Na zemi jsme našli hodně málo dochovaný zbytky asi 3 metry dlouhý mapy, na které se dalo poznat akorát Mrtvé moře a Nil. A to ještě těžko. Takže to za to nestálo, ale určitě to budeme každému doporučovat.

Dále jsme jeli do města Karak, zde vznikly první problémy, protože bus nás hodil do nějaké vesnice v půlce cesty a místní tvrdili, že silnice je dál zavřená a že tam autobus neprojede. Museli jsme nakonec vzít taxika za 5JD, který nás hodil asi 15km přes parádní kaňon (Wadi Mud), který je podle příručky 1000 m hluboký. Na druhý straně nás vysadil, že už tady přijede autobus.

Tak jsme se dostali do Karaku, zde nám opět všichni povídali že už je pozdě (asi čtyři hodiny), že už dneska žádný autobus nepojede. To jsme trošku nechápali a po chvíli se nám podařilo najít mikrobus do dalšího městečka asi o 20 km dál. To byl ale náš konec. Prostě dneska nic nejezdí, prý máme jet zpátky do Ammánu a pak přímo do Petry. Jenže to se nám vůbec nechtělo. Všichni nám přitom pořád nabízeli taxíky, že nás kamkoliv dovezou. Bylo to divný. Nakonec jsme se rozhodli vzít taxi a přesunout se za 4JD na Desert H'way.

Konečně se vše začalo vysvětlovat, náš taxikář uměl totiž velice dobře anglicky a vysvětloval nám, že je pátek a že v pátek muslimové nepracují a tak autobusy skoro nejezdí. Pak se nabídnul, že nás hodí za 15JD až do Petry, což se nám zdálo výhodný, protože to bylo 150 km a autobusem z Ammánu bychom to zvládli za 12JD a to jsme nevěděli jestli nějaký pojede. A tak jsme nakonec jeli přece jenom po starý královský cestě přes všechny ty krásný sluncem zalitý kaňony a údolí. Ten taxikář nám povídal, že v civilu pracuje jako učitel, ale že si tak vydělá pouze 100JD měsíčně, kdyžto to vožení mu přilepší na 300JD, ale prý to pořád není ono, protože průměrný plat je 400JD/měsíc/rodinu. (docela dost ).

Cestou do Petry nám povídal spoustu zajímavých věcí o místech, kterýma jsme projížděli. Například o oblasti, kde už 7 let nepršelo a vláda ji celou rozdělila místním rodinám na pozemky, ale zakázala kopat studně, aby neklesla hladina spodní vody. Taky povídal, že je zde spousta židovských hrobů a že se sem Židi tajně snaží dostat. Ukázal nám vesnici, kam se jezdí hodně Muslimů ženit a taky jsme dvě svatby viděli a že to byly svatby. Na každý se účastnilo asi milión lidí. Průvod aut tak dokáže v docela klidném kraji způsobit hodně vážnou zácpu. V jedné oblasti zase povídal, že kousek od hranic Izraelci vybudovali cosi jaderného (fakt jsme nerozuměli co) a že sem teďka vítr zanáší záření a lidi tu umírají na rakovinu.

Povídali jsme si o všem možným, také hodně o Islámu a o Křesťanství a hodně jsme se dozvěděli. Byl to moc hodný člověk. No taky na nás vydělal pěkný peníze, ale stálo to za to J. Asi po čtyřech hodinách jsme se vážně dostali do Petry.

Chtěli jsme najít doporučený hotel "Valentine", ale po několika metrech nám hnedka druhý hotel nabídnul nocleh za 1JD na kryté střeše. Byl to asi ten nejlepší a zároveň nejlevnější hotel co jsme zatím měli a tak jsme dlouho neváhali a zůstali tu. Ve městečku Petra totiž je strašně moc hotelů a teďka přes horký léto není sezóna tak se snaží vydělat alespoň něco málo.

Dneska jsme si zatraceně přivstali a už kolem 4:00 jsme vyrazili k Petře, doufaje, že se tam někudy dostaneme zadarmo, chtěli jsme to alespoň zkusit, ale asi to nebyl tak dobrý nápad, protože jsme se dostali do skal v době kdy ještě byla příliš tma na to, aby se dali někudy přelézt a to nás zdrželo, takže jsme se ke vchodu dostali zase příliš pozdě na to, abychom mohli nepozorovaně projít tudy. A tak jsme to po krátkém snažení vzdali a šli si koupit lístek za 20JD/sobu.

Byla to nepochybně chyba, protože do Petry vede hlavní přístupová cesta krásným kaňonem a v něm jsme očekávali kontrolu lístků, jenže jediná kontrola byla daleko před kaňonem v místě, které by se to dalo bez problémů za tmy obejít. Kdo to mohl vědět. V areálu jsme potkali ty Čechy z Ammánu a oni povídali, že se tam dostali i za světla, že jenom obešli přes skály tu pokladnu a pak se napojili na kaňon vodovodním tunelem. Takže jsme měli trochu vztek, že jsme to taky nezvládli a příliš ukvapeně utratili 30 Dolarů, ale co, jsme tady.

Petra sama o sobě je krásná, zvláště pak svým položením ve skalách vytváří světový unikát. Nebudu popisovat, jak to tu vypadá, doufám že to výstižněji vyjádří fotografie. Dokonce jsme se tak zabrali do prohlížení a kochání se, že jsme se sami sobě nějakým zvláštním způsobem asi na tři hodiny ztratili. Kdo by to byl řekl. Jak to tak v podobných areálech bývá i Petra je šílená komerční zóna a pro turisty tu udělají za patřičný peníz všechno. Od vození na velbloudech nebo na oslech až po prodávání kamínku, co se tu všude válej, za 1JD, to je docela vtipný. Kolem poledne jsme se nějak sešli dohromady a dali si placku abychom se pořádně najedli. Naštěstí jsme potkali naše známé dánky. Ty když nás viděli, tak nám udělaly sendwiče s tuňákem. Asi na nás vážně bylo vidět, že máme hlad.

Odpoledne nás vedro začalo opět pořádně unavovat, přece jenom jsme v areálu již od šesti od rána a tak jsme se pomalu vydali na cestu zpátky.

Ve vesnici jsme našli funkční internet a tak jsme se konečně asi po 14ti dnech mohli zase ozvat domů. Pak jsme si koupili něco dobrýho k jídlu, uvařili si polívku a Jiřík udělal zeleninový salát. Teďka jsme zcela najedení a unavení a tak jdem spát. Honza s Tomášem ještě jdou za holkama, protože jim za ty sendwiče slíbili pozvání na šíšu.

Dnes jsme nikam nespěchali, celé dopoledne jsme chcíple leželi na naší zastřešené střeše v hotelu. Pozdě odpoledne nás to ale už trošičku přestalo bavit a tak jsme se rozhodli udělat pokus. Chtěli jsme se přesunout do Aqaby na pobřeží Rudého moře, přímý autobus stál 3JD/osobu. My se ale rozhodli jet delší, ale za to levnější cestou přes město Ma'án, která nás vyšla pouze na 2JD a tak jsme byli spokojení, že se nám v této drahé zemi také podařilo na něčem ušetřit.

Z Ma'ánu jel do Aqaby klimatizovaný autobus. Zde jsme potkali nějakého studenta a ten nám všem napsal naše jména v arabštině asi sedmi druhy písma. Od jednoduchého psacího až po složité obrazce, vytvářející dojem rozsypaného čaje. Takže se již umíme podepsat, paráda.

Večer jsme za tmy dorazili do Aqaby. Když jsme vystoupili z busu, dostali jsme pěknou dávku vedra. Slunce už dávno zapadlo, ale tady bylo ještě pořád asi 40°C, vůbec se tu nedalo existovat.

Ten student nám ještě ukázal, kde se levně a dobře najíst, čehož jsme taky náležitě využili a pak nás ještě zavedl na pláž. Tu jsme ale trošičku přecenili, jedná se o 4 metry široký kus písku, na kterým se teďka po setmění sešli asi všichni lidi z Aqaby, takže je tu ruch jako na Václaváku. Ale co, spát se tu dá a my jsme tak unavení, že nás milión lidí a sem tam nějaký ten velbloud, co vždycky projede úplně těsně kolem nás, nemůže ani náhodou odradit.

Dneska jsme si přispali asi až do šesti, pak opět přilétly mouchy, jak už to v Jordánsku bývá, a vzbudily nás, což od nich vůbec nebylo pěkný, neboť jsme teďka zase ospalí.

Na pláži se k ránu docela vylidnilo a tak jsme se konečně šli vykoupat do Rudého moře. To je ovšem nádherný zážitek, protože přestože je venku děsný vedro, voda je příjemně studená a krásně čistá. Celé dopoledne jsme se tady zvládli válet a pak jsme si řekli, že je dnes ten pravý den na výlet do pouště. Nadlábli jsme se a vyrazili na nějaký ten autobus, který by nás odvezl do Wadi Rum.

Na nádraží bylo opět velice veselo. Když jsme přišli tak nám pro změnu hnedka všichni taxikáři začali vykládat, že autobus už dneska nejede. Neměli jsme důvod jim věřit, zvláště když nás jeden suverénní chlapík pohotově naložil do autobusu se slibem, že nás za 0,5JD do Wadi Rum odveze. Zdálo se vše fajn a my čekali, až se autobus zaplní. To ovšem vyvolalo nečekanou reakci všech ostatních autobusáků a taxikářů po celým nádraží.

Obestoupili našeho šéfika a začali se s ním docela slušně hádat a pořád nás varovali, že je to špatný člověk, že od nás bude chtít moc peněz a že nás neodveze až tam. Nicméně jsme pořád spíše věřili našemu řidiči než jim, zvláště když přistoupili další dva turisti z Francie co jedou do Wadi Rum také.

Asi po hoďce velice živé hádky se náš bus rozjel. Hned jak jsme opustili Aqabu ale zastavil, že jako bude vybírat prachy. Začínali jsme tušit, že taxikáři měli pravdu a tušení se jen potvrdilo, když od nás najednou chtěl 1JD/osobu. To jsme teda ještě skousli a jeli jsme dál. Nepřijatelný pro nás ale bylo, že nás nechtěl hodit až do Wadi Rum, ale jenom na křižovatku asi 20 km daleko. Začali jsme se hádat, že nás musí hodit až tam, ale nic s ním nehlo. Zkrátka jel do Ma'ánu a hotovo. Asi po půl hodině jsme z něj alespoň vytáhli půlku peněz a šli zkusit něco stopnout.

Všichni zdejší beduíni mají ale za stopa fixní cenu 1JD. Nakonec se nám podařilo chytit někoho, kdo nás šest lidí (my + 2 Frantíci) odveze za 5JD, docela bída. Alespoň jedeme touto jedinečnou oblastí na zemi na korbě a tak mámo nádherný rozhled široko daleko. Pravda, po chvíli nám horký pouštní vítr začal nepříjemně vysoušet obličeje, takže to zas až tak pohodlný nebylo, ale stálo to za to.

Když jsme konečně dorazili na místo, už nás čekalo další milé překvapení. Beduíni zde vybírají vstupný do pouště - 1JD/osobu, to je teda úroveň. Ubytovali jsme se na střeše Resthausu a po konzultaci cen za projížďku pouští jsme se rozhodli projít se pěšky asi 6 km daleko na místo, kde má být nejkrásnější západ slunce.

Wadi Rum jako poušť je vážně krásná, skály spolu s červeným pouštním pískem opravdu vytvářejí dojem krajiny z Marsu, jakou prý nikde jinde na světě nenajdete, ale ten vychvalovaný západ slunce už zase tak dobrý nebyl. Hlavní údolí, ve kterém jsme byli, je totiž orientovaný sever-jih a tak slunce zapadlo za skálu poměrně vysoko a nemohlo vytvořit nijak zvlášť barevný scenérie, nicméně tu bylo co fotit.

Za ten lístek do pouště jsme měli ještě dostat u beduína "zadarmo" čajíček a to jsme si nechtěli nechat ujít. Beduín zrovna zavíral, ještě nám natočil, zhasnul a odešel. Zato my jsme ale neodešli. Jak beduín zmizel, převzali jsme kontrolu nad čajovou nádobou, ve které zbylo ještě nemálo čaje a řádně si natočili.

Teďka k večeru sedíme ještě se čtyřma Polákama, vaříme polívku a popíjíme beduínův čaj. Teďka tu zase proběhla ta jedovatá potvora, ale po statečném a duchaplném zásahu Jiříka, který ji po chvilce honění zašlápl, jsme opět zůstali ušetřeni. Nový poznatek: děsně rychle to utíká a kočka to nepřemůže.

Každý říká, že v poušti je přes noc děsná zima, nevím, asi nejsem v tý správný poušti, ale řekl bych, že to tvrzení je trošičku přehnané. Spali jsme na střeše Resthausu a k ránu se náhodou velice příjemně ochladilo tak na 20°C, což mi jako děsná zima nepřipadá.

Ráno se nám podařilo chytit první autobus, který nás za 1,5JD hodil zpět do Aqaby. Příručka opět kecala. Ale na druhou stranu to znamená, že jsme včera nic neprodělali, spíše naopak.

Na autobusáku už se k nám seběhli ti taxikáři, co nás včera varovali a byli děsně zvědaví jak nás náš šéfik natáhnul. Když jsme jim pověděli, jak to bylo a že měli pravdu, tak nám radili ať jdeme na policii anebo mu alespoň pořádně vynadáme. A to my zase jo. Honzík se do něj pěkně pustil. Chvilku jsme mu nadávali, pak jsme ho poslali někam a šli jsme svou cestou. Taxikáři námi byli asi nadšení a když jsme jim řekli že se chceme jet potápět, nabídli nám velice férovou cenu, za kterou nás kamkoliv odvezou a zase nás až budeme chtít přivezou. Skočili jsme si teda půjčit šnorchly, brejle a ploutve, nadlábli jsme se a kámoši z autobusáku nás všechny hodili za 2JD na korálovou pláž, což bylo ještě levnější než mikrobusem s potápěčema.

Pláž byla přesně podle očekávání. Rozžhavený písek, táhnoucí se od nekonečna k nějakému plotu daleko na druhé straně, bez jakékoliv známky stínu nesliboval nic jiného než pořádný úpal. To se nám zřejmě líbilo a tak jsme taxikáři řekli, aby si nás za sedm hodin vyzvednul a vrhli jsme se do výhně.

Potápění v Rudým moři byl pro mě, jako úplného začátečníka, nevšední zážitek. Vodní svět je zde parádní. Jenom jsem měl nemalé problémy se dostat do vody, nesnáším totiž, když se mě ve vodě něco dotkne a místy jsem musel proplavat či projít velice blízko mořských ježků a jiný havěti a to mi nedělalo zrovna moc dobře. Ale přežil jsem. Akorát Jiříkovi se podařilo na ježuru šlápnout a teďka nemůže dostat bodliny z paty a Honzík je zase nějakej požahanej od korálů.

Těch sedm hodin na pláži bez stínu jsme nakonec, hlavně díky dobrému oblečení, docela bez problémů přežili. Jenom přibyly nějaké nové popáleniny od slunce. No, byli jsme docela rádi, že náš taxikář splnil slovo a odvezl nás zpět do Aqaby na naší pláž s velbloudama. Zabrali jsme si tentokrát mnohem lepší místečko než minule a poměrně brzo šli spát.

Tomáš s Jiříkem ještě pozorují noční život na pláži, zvláště pak procházející slečny. Jednu z nich, která kolem již asi po čtvrté prošla, oslovili. To bylo super, ta holka se jim dokonale vysmála. To je asi odradilo a šli také spát.

Zase mouchy, takže jsme se nevyspali. K tomu se ještě objevil nějakej debílek, co se nás pořád snažil buzerovat. Dokonce po nás házel i kamínky. Bylo mu tak asi 10 let, ale měl všude kolem velmi početnou rodinu a tak jsme ho statečně ignorovali, i když se pak ukázalo, že pěkně štve i svou rodinu a vybízeli nás abychom mu dali pár facek. Přes všechny nesnáze jsme zde strávili další půl dne a pak se vydali zpátečním směrem na sever do Ammánu.

Na autobusáku jsme už docela známí a taxikáři opět nezklamali. Poradili nám, jak zase trošku ušetřit. Přímá linka do Ammánu stojí 3JD/osobu, ale když pojedeme do Ma'ánu a pak dalším busem do Ammánu, tak to budeme mít za 2JD a to se nám líbilo. Dokonce nám to dohodli tak, že řidič prvního autobusu to zaplatí tomu druhýmu aby nás jako cizince nenatáhli, paráda.

Do Ammánu jsme tímto způsobem dojeli zcela bez problémů a bez problémů jsme si také našli skvělý levný hotel jménem Baghdát za 1,5JD na střeše. V tomto hotelu nám recepční hned povídal, že jsou v neustálém spojení s nějakým velice levným hostelem v Palmyře a hnedka mi taky dal vizitku. Pak mi dal ještě asi 50 vlastních vizitek, abych je tam předal, tomu teda říkám spojení.

Další super překvapení byla střecha, měli tu čtyři normální postele, zřejmě abychom si připadali jako v pokoji. Ještě větší sranda ovšem byla, když přijeli nějací dva Poláci, kterým tento hotel zase doporučili v Palmyře, a těm řekli, že je střecha už plná. Čtyři malý postele na jedný velký střeše, vždyť by se sem vešlo ještě alespoň 50 lidí.

Ti Poláci, teda Polák s Polkou byli velice fajn a tak jsme s nima kecali dlouho do noci a při té příležitosti jsme taky vypili Tomášovýho ferneta, aby se s ním už nemusel vláčet.

S tím vstáváním to začínáme přehánět, už zase jsme se vypravili z hotelu před sedmou hodinou. Dokonce jsme museli budit i recepčního. Chytli jsme si service taxi a ten nás hodil tentokrát na správné nádraží, což pro nás byla novinka. Obvykle se totiž vydáme strašnou dálku pěšky na nádraží, odkud nám pak naším směrem nic nejede, ale dneska ne, dneska jsme to zvládli napoprvé. Taky v tomto městě již nejsme poprvé.

Do Jerash jsme se dostali asi tak za hoďku. Autobus nás vyhodil rovnou u vstupu a tak nám ušetřil zbytečnou chůzi. My jsme si hnedka koupili za příjemných 5JD (cca 300Kč) lístky. Alespoň že je kontrolovali, jinak bych měl zase vzteka.

Na prohlídku jsme měli dobrý počasí. Teplota kolem 45°C a já si nechal v baťohu brejle a tak jsem občas měl problémy s viděním, protože se to prudký slunce děsně odráželo od bílých kamenů a dost mě oslepovalo.

Samotné město patří do známé římské dekapole a jeho zbytky jsou opravdu "great". Jenom mě vážně štve, že v obou divadlech měli natahaný repráky a různý jiný, ne zrovna původní, zařízení, zřejmě tam občas koncertujou. Takže jsem si nemohl řádně vychutnat klasické římské divadlo.

Když jsme se dostatečně pokochali a když nás slunce dostatečně ubilo, vydali jsme se dál. Cestou jsme se stavili na jídle a rozhodli se zaexperimentovat a dali si jakési jídlo na různých mističkách. Bylo toho spousta, mistička se zeleninou, s rýží, s omáčkou s polévkou a kdoví čím ještě. Na druhou stranu, jsme se toho zase tak moc nenajedli. Veselo začalo až po jídle, kdy jsme měli zaplatit. Šéfkuchař po nás totiž chtěl 10JD, což bylo dost nad naše očekávání, neboť cena měla být 4 JD. Jenže to jsme se najednou dozvěděli, že v původní ceně nebyla polévka ani rýže. Takovou sumu jsme mu ale odmítli dát, tak si nás asi 10 minut nevšímal a pak se vrátil, že prý za 9JD. Ale my mu více jak 6 prostě dát nechtěli a tak se zase vzdálil. Za chvíli přišel s nabídkou 8JD, ale my byli vytrvalí. Sice nám vyhrožoval, že tam takhle budeme sedět až do zítřka, ale když jsme chtěli začít hrát karty asi pochopil, že moc nespěcháme a začal vyhrožovat policií. Cítili jsme se v právu, alespoň částečně a tak jsme ho nechali přivést policajta. Ale ten chudák vůbec nevěděl co má dělat a navíc neuměl anglicky. Nicméně byl zjevně na naší straně a tak z něj vypadlo slovo "seven", přeci jenom nějaké ty základy měl. Zaplatili jsme tedy sedm dinárů a byli jsme rádi, že jsme se nenechali zas až tak moc oškubat, protože to jídlo za víc opravdu nestálo. A hlavně jsme získali novou cennou zkušenost se zdejší policií.

Další cesta i s hranicemi pro nás již byla známá a tak jsme se bez problémů dostali zpět do Damašku. Zde jsme se nechali trochu natáhnout taxikářem a našli si super spaní na střeše velice pěkného hotelu. Cestou se k nám nějakým způsobem připojil jeden Angličan, co cestuje sám. Je to velice zvláštní člověk, vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, ale vůbec mu to nevadí. Klidně si sám cestuje po Sýrii. Na střeše s námi spala ještě jedna Číňanka z Hongkongu - Kristýna, jedna Korejka - Raj Naree a jeden Francouz - Matějas, který žije už pět let v Praze a tak umí velice dobře česky. Takže jsme zde vytvořili parádní Babylon.

Konečně jsme se zase jednou pořádně vyspali a najedli. Většinu dne jsme strávili v centru Damašku, které se nám velice líbilo. Damašek je velmi osobité a na syrské poměry čisté a upravené město, jenom ceny jsou zde pochopitelně o trošku vyšší. Hlavně teda vstup do Umajovské mešity. Bylo to první místo v Sýrii, kde nebrali ISIC karty a tak jsme museli zaplatit 50 SYP. Na druhou stranu lístky nikdo netrhal a tak jsme si koupili jen dva a šli na dvakrát a pak jsme je ještě půjčili nějakým třem Čechům, co jsme potkali.

Jak jsme se tak toulali ulicemi starého města, tak jsme u jednoho obchodu s Felafelem, potkali nějakého dědu, který nám nabízel prý krásný perský koberec. No, hlavně nám taky objednal ten Felafel, neboť u tohoto krámku bylo velice živo a nějak s nám nedařilo se prosadit. Pak povídal abychom šli s nim, že nás dovede do obchodu a že nám ten koberec ukáže. Honza měl o nějaký koberec zájem a tak jsme s ním šli. Ten chlápek nás dovedl do normálního obchodu s kobercema a přitáhnul tam potom úplně odjinud asi svůj koberec, který se nám navíc vůbec nelíbil a snažil se nám ho prodat za 280USD. Pak zmizel a už se nevrátil. Nakonec jsme se od normálního prodavače dozvěděli, že ten děda zde chtěl ten koberec koupit, ale neměl peníze a místo zaplacení pořád vodí nějaké zákazníky. Vůbec jsme tomu nerozuměli, ale ten prodavač taky ne, takže je to taková malá záhada.

Odpoledne jsme ještě navštívili velice hezkou a moderní Íránskou mešitu. A pak jsme se vrátili zpět do hotelu. Dlouho jsme si povídali s Matějasem, zjistili jsme, že bydlí v Holešovicích a že v Praze učí francouzštinu. Seděli jsme vedle hotelu v Súdánské čajovně plné černochů a trošku jsme se navzájem cvičili v logických hádankách. To má úspěch všude a ty kluky ze Súdánu to docela bavilo. Matějas také povídal, že se zde v Damašku učí arabsky a docela se uměl domluvit a taky říkal, že zde má kamarády, se kterýma každý den paří a zval nás taky. A my teda že půjdeme. Nakonec jsme nešli jenom my, ale i Kristýna, dvě holky z Korey a dokonce i ten Angličan - Clif, od něho jsme se zase pro změnu dozvěděli, že učí v Moskvě angličtinu. Kristýna zase vystudovala architekturu a cestuje zde na blízkém východě úplně sama, což je docela odvaha, ale říkala, že žádné větší problémy neměla. Zkrátka jsme vytvořili velice různorodou bandu lidí a šli jsme za nějakýma Arabama na druhou stranu města pařit.

Pařba se docela vydařila, jenom v jednom bodě jsme museli zpívat a to jsme myslím udělali naší vlasti pěknou ostudu. Matějas to ale nějak neustál a tak jsme ho museli do hotelu kolem šesté hodiny ranní vyloženě odnést. Nikdy nezapomenu na Clifa, který jako jediný Angličan trochu koktal a tak mu dalo mnohem větší práci ze sebe dostat anglickou větu než nám a který byl tak ospalý, že prohlašoval, že by usnul i na záchodě a pořád povídal, že musí jet brzy ráno do Libanonu.

Další den byl oddechový, Honzík byl také poněkud společensky unaven a tak spal asi až do čtyř hodin. My ostatní jsme mezitím trávili čas v hotelové hale, kde jsme se bavili s Naree, která si dnes rozpustila vlasy a tak si ji Tomáš spletl s Kristýnou a vytvořil tak docela slušnej trapas. No, po pravdě, já sem si docela dlouhou dobu taky nebyl jistý, s kým vlastně mluvím. Taky jsme šli společně do města, nakupovat suvenýr. Teda spíše hledat obchod, kde bychom mohli koupit pravou arabskou kávu. Nakonec se podařilo a veškeré peníze co jsme měli u sebe jsme utratili za kafe nebo za čaj.

Celý dny, co jsme byli v Damašku jsme pořád chodili pít super vychlazený ovocný limonády, nebo ledový tříště. Místo normálních hospod, na které jsme zvyklí u nás, zde prodávají na každém rohu limonádu a lidi místo na pivo chodí na chodník popíjet ledovou šťávu, to je úplně úžasný. A taky jsme objevili nový druh jídla, nazývá se Humus a je to taková zvláštní omáčka, která se nabírá na placku a jí.

Tak dnes opouštíme Damašek, podle mého názoru, po Istanbulu nejhezčí město co jsme potkali, a vydáváme se autobusem do města Homs a následně na největší křižácký hrad Krak des Chavelier. Samozřejmě jsme se nejdříve patřičně rozloučili se všemi novými přáteli. Dojeli jsme na autobusák, kde se o nás tentokrát vyloženě poprali, ale nejlevnější a nejrychlejší zvítězil.

V autobuse byla velice ospalá nálada a to v takové míře, že Tomáš byl při vystupování v Homsu tak rozespalý, že si zvrtnul kotník a teďka nám kulhá. Nechceme se v Homsu příliš zdržovat, neboť je to velice nepříjemné místo. V Homsu není totiž vůbec nic zajímavého a tak sem turisti skoro nejezdí a tak ani centrum není nijak upravené. Na autobusovém nádraží jsme si dali oblíbené felafely a vyjeli přímou linkou na Krak.

Autobus nás vyvezl až nahoru k hradu a my jsme strávili prohlídkou skoro celý den. Krak des Chevalier je největší křižácký hrad na blízkém východě a také jako jediný nebyl nikdy dobyt. Poslední posádka křižáků, kteří se zde udrželi, se výměnou za volný průchod domů raději vzdali. Celý hrad je vážně naprosto nedobytná pevnost, stojí na prudkém kopci a aby toho nebylo málo, tak i kdyby se nepřítel dostal až na hradby, čekalo by ho nepříjemné překvapení v podobě dalšího vodního příkopu a dalších ještě vyšších hradeb. Krak des Chevalier jsou v podstatě dvě ohromné pevnosti v sobě. Mimoto je zde spousta místností včetně kaple, takže nám pěknou chvíli trvalo, než se nám to všechno podařilo projít.

Odpoledne jsem ještě s Honzou šel na kopec za hrad abychom si mohli udělat celkové foto a pak jsme vyjeli zpět do Homsu. Původně jsme mysleli, že přespíme přímo u Kraku, ale bylo ještě docela brzo a tak jsme se rozhodli, že zkusíme ještě dnes dojet až do Palmyry abychom na ní měli zítra celý den. Cesta začínala zajímavě, neboť jsme byli v autobusu samotní a náš řidič se třikrát vracel dolu do vesnice a nahoru na hrad aby někoho nabral a tak nás ještě asi hodinu zdržel.

Z Homsu jsme vyjeli na východ a tak jsme se konečně dostali do syrské pouště. Musím říct, že to bylo úžasné, teda prvních deset minut, protože takovou podívanou v Evropě nenajdeme. Naprostá rovina na které vůbec nic nerostlo. Takto jsme jeli dvě hodiny a za celou dobu ani jeden kopec, pořád jenom písek, bodláky a občas nějaký ten pastevec na oslu se stádem koz. Jediným zpestřením byl západ slunce, neboť na takové rovině vytvořil efekty, které vznikají pouze, na moři.

Těsně před Palmyrou se zvedají vrcholky menších hor, které celou pouštní oázu svírají v jakousi přírodní ohromnou dlaň. Po dlouhé cestě pouští jakoby za odměnu řidič rozvážel po celém městečku lidi aby nemuseli pěšky. Nás taky hodil přímo před doporučený hotel. V hotelu jsme řekli, že nás posílají z Baghdátu, předali jsme vizitky a ubytovali jsme se na střeše, neboť jsme byli i zde zvědaví, jaké klima v noci vznikne. Zatím je zde velice příjemně. Občas docela zafouká vítr, ale písek se nezvedá.

Chtěli jsme si ráno přivstat, ale nepodařilo se nám vyjít dříve než v osm. I na této poušti se totiž spalo velice příjemně. Jako obvykle jsme ani nesnídali a hned jsme se vydali na prohlídku ruin abychom stihli co nejmenší vedro.

Palmyra je tak veliká, že se ve větší části města ani nevybírá vstupné, nešlo by to totiž uhlídat. Takže se platí pouze do hrobek a do Belova chrámu, který je zde největší. My jsme se rozhodli dopoledne shlídnout ty neplacené části a navečer se pak vrátit a projít si ten placený zbytek. Zde v Sýrii je vstupné pro studenty neuvěřitelně levné, pro dospělé je cena často kolem 300SYP, ale pro studenty se pohybuje kolem 10-15SYP, kdo by potom zkoušel projít někudy zadem?

Palmyru tvoří veliká oáza, vedle které se na jedné straně rozkládá moderní městečko a na druhé ruiny antické Palmyry, která tvořila velice důležitou křižovatku na hedvábné cestě. Celé město chrání ze třech stran kopce, ve kterých se nachází spousta věžovitých hrobek. Ze samotného města jsou zde k vidění především chrámy, náměstí, divadlo a hlavní ulice, které se táhnou celým městem kolem rozbořených staveb a které jsou z obou stran lemované sloupovím.

Hned jak jsme přišli, objevili se nějací beduíni. Jeden nás pozval na čaj a od druhého jsem koupil šátek pro Lenku. Celé dopoledne jsme procházeli ruiny a docela jsme byli překvapení, že nám není zas až takové horko. Čekali jsme, že zde v poušti to bude k nesnesení, ale dalo se to vydržet.

Kolem poledne jsme se šli úplně vyhladovělí najíst. Bylo to trošičku komické, neboť nás nahnal na ulici majitel nějaké restaurace a tak jsme si u něj objednali felafel, on totiž tvrdil, že ho má. Jenže místo aby šel něco připravovat, asi na čtvrt hoďky zmizel a pak přinesl naše sendviče úplně odjinud. Odpoledne jsme strávili v hotelu a tak kolem čtvrté jsme se opět vrátili, prohlídnout si zbytek města.

Zakoupili jsme si lístek do Belova chrámu a řádně celý objekt prolezli. Potom se již chystalo k západu slunce a tak jsme to šli na nejbližší kopec sledovat. Vylezli jsme nad věžové hrobky a z výšky hezky sledovali jak se Palmyra zbarvuje do žluta a na druhé straně západ slunce za horami posetými hrobkami. Po setmění se zvedl písek a prach, který mezi torzy sloupových hal a kolonád vytvořil krásnou a tajuplnou atmosféru.

Docela za tmy jsme došli do hotelu a před spaním si ještě s jedním Polákem objednali šíšu. Obsluha hotelu byla velice příjemná, po ránu jsme měli zadarmo čaj a po celý den jsme si mohli brát ze zdejší ohromné lednice vychlazenou vodu.

Tak naše výprava v arabských zemích pomalu končí. Poslední zastávka, kterou zde chceme udělat, je řeka Eufrat. Jsme již celou cestou docela unavení a tak ani nechceme navštěvovat památky podél Eufratu, chceme pouze vidět tuto slavnou řeku a také se nechceme vracet do Aleppa stejnou cestou.

Místní lidé nám říkali, že do městečka Dayr az-Zor, kam jsme chtěli, jezdí autobusy asi za 200 SYP což se nám zdálo hodně a tak jsme šli zkoušet štěstí na silnici, s tím že přinejhorším stopneme ten autobus. Bylo tu ale docela horko a nikdo nejezdil, tedy skoro nikdo a když už někdo přece jenom projel, tak jel jenom kousek. Takže asi za hodinu a půl nám zastavil autobus, který nebyl tak luxusní a tudíž ani tak drahý a my byli docela spokojení.

Vysadil nás v centru šíleně rušnýho městečka a my se vydali pěšky napříč k řece. V tomto městě zanikl veškerý rozdíl mezi přednostmi automobilové, bicyklové či pěší dopravy. Všichni si chodili a jezdili kudy chtěli a v nesmírném množství. Celé to ale nějak záhadně fungovalo a nikdo nikoho neohrožoval.

Asi po půl hodině jsme dorazili k řece. Mysleli jsme si, že je to Eufrat (tedy hlavně já) a byli jsme docela zklamaný, že je to jenom takový malý potůček (to zase hlavně kluci). Ale za chvilku nám nějaký člověk povídal, že toto je jenom malé rameno, že velká řeka je ještě o 400 metrů dál. A opravdu, za chvilku jsme narazili na tok hodný jména Eufrat. Chvilku jsme zde seděli na jakési dětské lavičce a pozorovali tuto kalnou a klidnou řeku.

Zpátky na autobusák jsme jeli taxíkem. Chovali jsme se již docela zkušeně, neboť taxikář původně chtěl 100SYP, ale my jsme mu suverénně řekli, že chceme jet za 20SYP a on vůbec nic nenamítal J. Na autobusáku jsme si dali jídlo a nějakou tu limonádu a počkali jsme na autobus do Aleppa.

Večer jsme se dostali do města a nechali jsme se dovézt taxikem do centra k našemu hotelu, tedy k hotelu, ve kterém jsme minule nocovali. Zde jsme ubytovali Honzíka, neboť ten nikde jinde spát nechtěl, domluvili jsme se, kde nás zítra najde a sami jsme šli vyzkoušet veřejný park. K tomuto nápadu nás přivedli ti tři češi, co jsme potkali v Damašku. Říkali, že oni spějí v parcích pořád, že je to bezpečný a hlavně levný. A je to vůbec poprvé co spíme na příjemném trávníku.

Trošku nás tu otravovali komáři, ale dalo se to vydržet. Ráno nás nějaký pán varoval, že v devět hodin tu prý bude obcházet policajt a že budeme mít lepší když do té doby vstaneme. A taky že jo, vstali jsme asi v půl a sedli si na lavičky poblíž fontánky, pozorovali lidi kolem nás, vařili si polévku k snídani a kolem deváté tu vážně procházel policajt. Myslím, že bychom žádné problémy neměli, ale jistota je jistota.

Taky jsme pozorovali jednu velice zajímavou věc. V celém parku (možná že v celý Sýrii) totiž není jediný odpadkový koš, všichni všechno hází jen tak na zem. Ale nevěděli jsme jak je možné, že se tu přes to ještě dá vůbec žít. Ráno totiž přiběhla četa uklízečů a celý park zametli a jakž takž uklidili, to bylo neuvěřitelné.

Chvíli jsme zkoušeli s Tomášem fotit lidi, ale pak přišel Honza a my se vydali dál. Došli jsme na hlavní ulici směrem na Turecko a stopli si dolmuš. Řekli jsme že chceme do vesničky těsně před hranicemi a on že nás tam doveze, jenomže jsme si trošičku nerozuměli a málem se zase nechali natáhnout. On totiž chtěl jet pouze s námi a to by nás samozřejmě vyšlo draho a tak jsme mu řekli, aby nabral další lidi. To už jsme byli skoro venku z Aleppa a ten řidič to otočil a vrátil se zpátky do centra na autobusák, počkat až ještě někdo nastoupí. To je hrozný, jak jsme cizinci, tak se prostě musíme hádat o každou korunu.

Kolem poledne jsme se dostali kam jsme chtěli. Dali jsme si zde k obědu za poslední peníze felafel a vyšli směrem k hranicím. Ten felafel ale nebyl zase tak dobrý nápad, protože se mi z něj udělalo nějak nevolno, ale snad to přejde. Cestou nás hodil nějaký zeleninář na korbě až k hranici.

Hranici jsme chtěli přejít pěšky, ale hnedka první celník nám zavolal taxika, že prý pěšky nemůžeme. Jenže my jsme mu povídali, že na taxi nemáme peníze. Ale on povídal, že peníze nepotřebujeme, že nás odveze zadarmo. Moc jsme tomu nerozuměli, proč by nás vozil zadarmo? Kdyby něco pašoval, tak by to přeci ten celník tak nepodporoval, ale nebyli jsme proti a pohodlně se nechali dovézt až do Kilisu.

Zde se opět loučíme a jdeme po dvojicích na stopa. Dostat se do Gaziantepu nebylo zase tak jednoduché, nikdo tu vůbec nejezdil, ale kdo si počká, ten se dočká a tak jsme se dočkali. Chytli jsme nějakýho tlustýho Turka, co nás hodil až za město směrem na Adanu a tak nám ušetřil dlouhou chůzi přes centro. Zde jsme ale zatuhli asi na dvě hodiny. Dokonce nás předešli i kluci, což nás docela naštvalo. Ale chvilku po nich nám zastavil kamión a my je po cestě předjeli. Navečer jsme se dostali těsně před Adanu, z čehož jsme měli docela radost a u nějaké benzínky u dálnice jsme se vyspali. Turci mají oplocené dálnice, to je velmi zajímavé, jenže problém je, že sem tudíž nesmějí pěší a tak nás ráno vyháněl nějaký člověk se psem. Alespoň jsme si přivstali. Nebylo mi zrovna moc dobře, zřejmě následky toho felafelu. Jak jsem se později dozvěděl tak jsme to odnesli všichni. Konečně kvalitní průjem.

Dnes jsme si vyměnili u pumpy nějaké peníze a koupili konečně něco pořádného k jídlu. Tím myslím turecký chleba. Sice mi neudělal dobře, ale zato velice chutnal. Celý den jsme strávili stopováním. Vždy nám zastavil nějaký kamioňák, který nás dovezl celkem daleko a tak jsme se za celý den dostali na tři stopy až 70km za Ankaru, což činí 500km za den a to je docela slušný. Taky jsme zase předjeli kluky a tak doufáme, že dojedeme do Istanbulu první. Poslední stop nás hodil na nějaké odpočívadlo, kde jsme také pohodlně přespali, jenom škoda, že nám ráno ten člověk ujel, měl totiž cestu do Istanbulu. Ještě bych se měl zmínit, že celou cestu nám Tomáš nabízel repelent proti komárům, ale dnes když byl konečně opravdu potřeba, zjistil, že žádný repelent nemá.

Ráno jsme po nedlouhém mávání chytli stopa až do Istanbulu. Byla to menší dodávka a poprvé jsme jeli vepředu ve čtyřech, neboť řidič vezl ještě svého jedenáctiletého syna, který se prý ve škole učí anglicky. Jenže nic moc neuměl a tak jsme se stejně museli domlouvat rukama. Ten chlápek cestou zastavil u nějakého pramenu a nabral tam asi 300 litrů vody do různých kanistrů. Povídal, že je zde výborná horská voda a musím říct, že to byla opravdu ta nejlepší voda, co jsem v Turecku pil.

Odpoledne jsme se dostali do Istanbulu, náš šéfik s vodou nás vysadil na nějaké hlavní třídě a radil nám jak se dostat do centra, ale nějak jsme to nepochopili. Naštěstí nás hned první autobus vzal až k přístavu lodí a tak jsme se velmi rychle zorientovali. Byli jsme si téměř jistí, že kluci jsou někde za námi a tak jsme vůbec nepospíchali. V klidu jsme si dali kebab a počkali na trajekt do Evropy. Pojížďka lodí byl opět nádherný zážitek a dokonce jsme se zorientovali tak dobře, že jsme nasedli do lodi, jedoucí přesně do naší čtvrti a nemuseli jsme tak obcházet půlku centra.

To bylo ale překvapení, kluci už dávno byli v hotelu. Oni prý jeli přes noc až k Istanbulu, to je teda věc. Taky povídali, že jim bylo po tom felafelu pěkně špatně, hlavně pak Jiříkovi, který měl docela kvalitní křeče v břiše. Honza si za tu dobu, co na nás čekali, vyhlídnul nějaký cenově přístupný koberec a chystal se, že ho ještě o něco usmlouvá na 50 USD. Z našeho hotelu jsme ještě poslali domů email a navečer jsme se šli projít po městě.

Hlavně jsme navštívili čajovnu u Nasira, ale k našemu velkému překvapení jsme od jeho přátel zjistili, že Nasir emigroval do Bulharska. Tak jsme si dali vodní dýmku a povídali si s nimi. Oni prý emigrovat nemůžou, protože tu mají již dobře zaběhnutý obchod s kobercema a nechtěli by o něj přijít. Vlastně jsme si také uvědomili, že do této čajovny chodíme tak rádi pouze kvůli těmto lidem z Afghánistánu, jinak to tu za mnoho nestojí.

Dnes jsme proflákali den na pláži v Istanbulu, Honza si koupil ten vyhlídnutý koberec a večer jsme se vydali na vlak do Bucurešti. Koupili jsme si na cestu zásobu vody a chlebů a taky pár kebabů, rozloučili se v hotelu a šli si koupit lístky. My máme ale štěstí, zrovna dneska oslabil dolar a tak nás lístky vyšly celkově o tři dolary dráž, to je neuvěřitelné.

Cestou se nic nového nědělo, za slabých 23 hodin jsme dorazili celí rozlámaní do Bucurešti, koupili jsme si hned lístek do Aradu a strávili jsme další noc ve vlaku. Tentokrát ale nastoupilo děsný množství dětí s baťohama a tak jsme se zase nemohli vejít do kupé a navíc je v těchto končinách už zase v noci docela zima a my máme jenom kraťasy.

V Aradu jsme hnedka přestoupili na vlak do Nadlacu, který opět nezklamal. Celých 60 km po naprosté rovince jel slabou dvacítkou a tak jsme se kolem poledního dostali na hranice.

Zde jsme se naposledy rozloučili a šli znovu stopovat. Kluci chytli nějakýho tranzita a zmizeli kdesi směrem na Budapešť. My jsme chvíli po nich stopli Rakušáka, který jel od svých přátel z Rumunska. Původně chtěl jet něco zařídit do Budapešti, ale pak si to cestou rozmyslil a hodil nás přes celé Maďarsko až k Mosonmagyarováru. Tady jsme měli více štěstí než rozumu, neboť ještě než jsme došli kousek ke křižovatce, zastavil nám nějaký Maďaro-Polák, který jel do Komárna a tak jsme překonali nejhorší úsek a dostali jsme se do Bratislavy.

U pangejtu na dálnici jsme se najedli a vydali se pěšky za Bratislavu na stopa směrem do Čech. Ani jsme nemávali a nějaký slovák nás hodil za město, abychom nemuseli tu štreku pěšky. Byl to prý velký cestovatel, tedy v mládí, a měl pro naší cestu velké pochopení. Dokonce nám dal 100 SK na kofolu.

Vyhodil nás u benzínky za městem, my jsme si koupili Colu a čokoládu a chtěli jsme ještě zkusit štěstí dál, ale přihnal se děsnej slejvák a tak jsme v suchu pod střechou benzínky zakempovali. Byla už stejně tma a za půl dne se nám podařilo projet celé Maďarsko až za Bratislavu a to jsme považovali ze ohromný úspěch.

Den 42. - poslední den naší cesty. Po ránu jsme měli v Bratislavě smůlu. Asi po hodině stopování nás vzal nějakej divnej člověk a jel tak nebezpečně, že jsme museli po pěti kilometrech vystoupit. To pro nás bylo děsně nevýhodný, protože jsme se dostali na místo naprosto nevhodný pro stopování a taky jsme tady na čtyři hodiny zamrzli. Naštěstí jel kolem nějaký Moravák a ten nás hodil až před Brno. Tady jsme poměrně za krátko chytli paradoxně Němce, který jel rovnou domů a tak Tomáše vyhodil v Jihlavě, odkud pokračoval do Pardubic, a mě rovnou v Praze. Tím vše končí, jdu se umýt a najíst.

PS: Stálo to za to!!