Cesta do Arménie
...popis cesty z léta 2005
Fotografie z cesty do Arménie:
)
Původní nápad jet do těchto končin pochází vlastně z terasy hostelu Ararat v Istanbulu, kde jsme před několika lety potkali skupinku Poláků, kteří se právě z kavkazských republik vraceli. V roce 2003 jsme se tam hned vypravili, ale Gruzie nás uchvátila natolik, že se už do našeho časově omezeného programu nevešlo nic jiného, až letos.
Bulharsko
Ale cesta začala úplně jinde. Vyjeli jsme ve třech já, Markéta a Martin do Bulharska na Rilu. Ze Sofie jsme se svezli vláčkem do městečka Dubčice a odtud jsme vyšli na deset dní do hor. Každý den nás čekala bouřka, či menší deštík, který nám zpříjemňoval cestu. Šli jsme přes chatu Ivan Vazov k Rilskému monastýru v údolí, potom nahoru k Elenskému jezeru a dále kolem chaty Máslovky přes Cirkus k Rybným jezerům. Odtud po hřebeni kolem chaty Gričar na nejvyšší vrchol - horu Musalu.
Turecko
Z Bulharska jsme stále ve třech jeli vlakem do Istanbulu. Na hranicích turečtí celníci zabavili, v rámci zdejšího folklóru, plné kolečko kartónů cigaret. V Istanbulu jsme si odpočali, nechali si vše vyprat a po třech dnech se rozloučili s Martinem, který se musel vrátit do práce. Spolu s Markétou jsme se vypravili dalším vlakem na východ Turecka do města Erzerum. Nechtěli jsme se zde příliš zdržovat, spíše jsme sháněli nějaké informace o pohoří Kačkar, které nás lákalo, ale prakticky nic jsme o něm nevěděli, tedy kromě toho, že má být velmi krásné. V Erzerumu sice o Kačkaru nic nevěděli, ale za to nás seznámili se zdejšími velmi zajímavými památkami ze Seldžuckého období, o kterých jsme neměli ani páru.
Vydali jsme se na sever do města Yusufeli, podle průvodce má být toto město výchozím bodem na Kačkar. Kačkar je vlastně jméno nejvyšší hory a říká se tak i jejímu nejbližšímu okolí, jinak je to součást obrovského Pontského pohoří táhnoucí se celým severním Tureckem. V Yusufeli jsme sehnali mapu, či spíše jakýsi plánek na formátu A4, kde byly vyznačeny cesty, vrcholy a nečitelně řeky a hřebeny. Místní turistický průvodce nás ujistil, že je to nejlepší mapa, kterou můžeme sehnat, doporučil nám, že se nemusíme ničeho bát, že nahoře je spousta turistů a dovolil nám přenocovat na pozemku jeho budoucího kampu. Také nám prozradil, že výchozí bod je až vesnice Orgunlar o 50km dále, kam nás hodil dolmušem mladý Turek, na kterého jsme celý den čekali.
Dále jsme pokračovali pěšky. Počítali jsme, že půjdeme čtyři dny, vylezeme na nejvyšší horu (3960m) a sejdeme směrem k Černému moři. Orgunlar ležel již ve zcela zelené krajině, což bylo tak trochu překvapení, protože od opuštění Istanbulu jsme se v krajině setkávali výhradně se žlutou a hnědou barvou.
První den jsme stoupali příjemným údolím, na jehož závěru byl výstup k jezeru v 3500m. Cestu jsme samozřejmě spletli a teprve po důkladném zkoumání neviditelných čar v našem plánku za pomoci kompasu, se nám podařilo určit ten správný hřeben k výšlapu. Tam už jsme potkali několik českých horalů, kteří nás nasměrovali dál. Pozdě odpolko se objevil první sníh a začínalo také mírně pršet. Přešli jsme několik set metrů po sněhu a dostali jsme se k ledovému jezeru, kolem něhož byl horský kamp z kamenných ohrádek kolem malých míst na stany. Hned jsme jedno využili a přečkali přicházející bouřku. Navečer přišel ještě jeden český pár, který po Kačkaru chodil už dva týdny. Společně jsme určili podle mapy, který z vrcholů je mt. Kačkar a šli spát.
Přes noc jezero trošku zamrzlo a za úsvitu jsme vyrazili po ztvrdlém sněhu na vrchol. Cesta nebyla nejzřetelnější ale po několika hodinách bloudění jsme se nahoru dostali. Výhled byl fantastický, zasněžené ostré vrcholky a hřebeny se táhly z nekonečna na východě do nekonečna na západě a my stály na nejvyšším z nich uprostřed. Po chvilce dorazila další skupina Čechů a pak ti dva z tábora. Dolů jsme se dostali celkem bez problémů a další den jsme vyrazili přes několik prudkých sedel směrem k Černému moři. Čtvrtý den jsme úspěšně sestoupili k vesnici Kavroon, odkud nás vzal chlápek v Avii do města Ardešen u moře.
Pršelo a bylo horko, kolem nás čajové plantáže a hluboké lesy. Na pobřeží se stále staví neuvěřitelně velký kus dálnice. My jsme vyrazili do města Hopa u hranic s Gruzií. Další cíle byly jasné, dostat se co nejrychleji do Arménie. V Hopě jsme přenocovali a další den se vydali přes hranice do Batumi, koupili jsme si lístky na noční vlak do Tbilisi a trávili den ve městě. Cesta vlakem byla náročná, protože naše kupé bylo plné ještě dříve než jsme tam přišli, ale situace se naštěstí poměrně brzy uklidnila a my se dostali bez problémů do Tbilisi. Odsud jsme pokračovali vlakem do Jerevanu. Cesta měla zabrat další noc a byla podstatně náročnější. V našem kupé nešlo otevřít okénko a tak jsme jeli prakticky v sauně, navíc vedle nás byla skupinka pašeraček, co na každém nádraží nakládali neuvěřitelné množství ovoce a převáželi ho, kdoví proč, do Arménie.
Arménie
Do Jerevanu jsme dorazili před polednem, metrem přejeli do centra a začali hledat nějaké ubytování. Nebyli jsme úspěšní. Po vyčerpávajícím hledání jsme zjistili, že nejlevnější je u někoho v privátu za 10 dolarů na osobu bez sprchy, což na nás bylo moc a rozhodli jsme se přenocovat za městem u kláštera Geghard. Nepodařilo se nám ale prosadit do autobusu a museli jsme zvolit opačný směr - Eschmiadzin, kde jsme kousek za městem zakempovali u zahrady. Jerevan nezapůsobil příliš příjemně. Eschmiadzin je ale klidné městečko a zároveň nejdůležitější místo v Arménii, protože zde stojí katedrála nejsvatější ze svatých.
Nechtěli jsme se hned vracet do Jerevanu a vydali jsme se na sever k hoře Aragat, což je nejvyšší hora Arménie (4096m). Autobusy jsme se dostali do města Byurakan a vydali jsme se na cestu. Po dohodě s místníma, kteří se v názorech na vzdálenost k jezeru a k pevnosti, kam jsme se chtěli dostat, poměrně lišili, jsme dospěli k názoru, že nás čeká cca 30km po asfaltu do kopce. Naštěstí se objevil Gríša, pastevec, který nás hodil za půlku cesty a spolu s rodinou a přáteli pozval na hostinu z právě poražené ovce.
Dále jsme pokračovali opět pěšky, k jezeru jsme došli po poledni. Čekalo nás ale nepříjemné překvapení. Místo klidného odlehlého místa jsme našli živé piknikové místo s hudbou a předraženým občerstvením. Potkali jsme příjemný polský pár, který také přijel na Aragat. Domluvili jsme se na společný výstup a šli najít schované místo na stan.
Před úsvitem jsme vyrazili. Plán byl vylézt nejprve na jižní vrchol, pak se přes sedlo spustit do kráteru a vyšplhat na nejvyšší severní vrchol, jak nám to poradili vědci ve fyzikálním ústavu u jezera. Na jižní vrchol jsme vyšli bez problémů po trávě s mírným stoupání. Teprve z něho se nám otevřel pohled do celého obrovského kráteru částečně zakrytého sněhem. Sestoupili jsme do sedla a přemýšleli, kudy se vydat dál. V okamžiku, kdy jsme přijali špatné rozhodnutí nás doběhli dva šílení alpinisti a poradili kudy jít. Pak skočili na sníh a běželi dále. Cesta na severní vrchol byla poměrně náročná. Sníh a led vystřídala suť pak viklavé kameny ostře stoupající na hřeben. Odtud dále po suti kolem několika skalisek až na vrchol. Tam už čekali ti dva alpinisté, dali nám jablka a běželi zase dále. Zatímco jsme odpočívali, vylezli nahoru také dva vědci z ústavu. Kolem poledne se kráter začal zahalovat mraky a my šli opět dolu. V kráteru už na nás čekali Poláci, kteří neměli dost sil se dostat až na vrchol, a společně jsme šli dolů. Rozloučili jsme se panákem arménské whisky a s Markétou jsme se na večer vydali k pevnosti Amberd.
Kde se vzal tu se vzal, přijel krásný malý zelený náklaďáček a vzal nás na korbě na kupě sena až před pevnost. Postavili jsme stan a pod záminkou objednávky kafe u místního bufetu dostali výživnou masitou večeři. Ráno jsme se vykoupali v potoce pod pevností a vyrazili zpět do Jerevanu. Město jsme přijali již radostněji a bez větších problému se nám podařilo navečer vyjet ke klášteru Geghard. Ve vesnici nás chytla přeháňka, chtěli jsme se schovat pod chatrný přístřešek u zahrady, ale místní nás viděli a pozvali domů na trochu jídla a čaj. Klášter byl ohromný, z vnějšku příliš nepřekvapil, ale interiér má propojený se skálou, do které jsou vytesány tři sloupové místnosti s klenbami a stropními okýnky ven.
Z Geghardu do Garni je to necelých deset kilometrů a ty jsme se rozhodli ujít pěšky. V půlce cesty nás ale naložil mladý pár a odvezl až k bráně do Garni. Garni je dochovaný římský chrám a snad jediná památka, kam se v Arménii vybírá vstupné. Pokladník mi nabídl, že nás pustí za místní čtvrtinovou cenu, ale když jsem se ptal, jestli bychom tu nemohli i přespat, pustil nás zadarmo a ještě nám ukázal bazén, kde se můžeme vykoupat. Bazén tu byl, ale než jsme se rozhoupali do něj vlézt, vypustili nám ho přímo před nosem a nám tak zbyla jenom louže vody tak po kotníky.
Další putování směřovalo no jih do města Goris. Nevěděli jsme přesně co stojí v Arménii za návštěvu a tak jsme v Eschmiadzinu prohlíželi fotografie památek z celé země a na základě toho, která se nám hodně líbila jsme sestavili plán cesty. Nyní byl na řadě klášter v Tatevu. Cesta z Jerevanu do Gorisu byla dlouhá a my dorazili až v noci. K doporučenému starému sovětskému hotelu se nám podařilo nasměrovat taxíka až na podruhé a tak jsme strávili svou první noc v Arménii v hotelu. Voda sice netekla, ale i tak to byl luxus. Druhý den nás všichni ujišťovali, že autobus do Tatevu nejede a že musíme počkat do zítřka. Procházeli jsme městem až jsme narazili na prodavače Šašlíků se samovarem. Zeptal jsem se ho, kolik tak může stát čaj, ale on, že čaj je zadarmo a ať se posadíme. A už jsme měli plný stůl zeleniny, ovoce, kávu, pečivo a tutovku - místní pálenku z moruší. Opravdu to bylo zadarmo a když jsme odcházeli, podařilo se nám zjistit, že autobus jede, jenomže ne z autobusáku, ale od tržiště.
Do Tatevu jsme dorazili navečer, ve vesnici nakoupili zásoby a přenocovali na střeše kláštera. Jak nám doporučil místní mnich, který o sobě tvrdil že je z Moskvy a že je tu pouze na návštěvě jako turista. Tatev je nádherný, sedí na skalním ostrohu na hraně 600m hlubokého údolí, na jehož dně teče říčka. Přes ní vede čertův most, což je přírodní přemostění. Chtěli jsme tam jít pěšky, neboť jsme si v Jerevanu našli pár zajímavých tipů na výlety po Arménii a toto byl jeden z nich. Sestoupili jsme dolu do údolí, cesta byla náročná a jednou jsme ji pěkně ztratili a došli málem úplně jinam. Dole u řeky stojí druhý klášter, který vypadá jako ze zakletého království. Opuštěný a totálně zarostlý trnitým křovím. Uvnitř ale nezvykle veliký kostel s tajuplnou atmosférou. Čertův most bylo tradiční arménské piknikové místo, tedy bordel a smrad.
V autobusu z Gorisu do Sisianu vypadlo okýnko, zrovna vedle nás a tak to vypadalo, že jsme za to mohli. Snažil jsem se to spravit podle rad řidiče, ale moc se to nepodařilo, tak jsem to raději celou cestu přidržoval. V Sisianu jsme začali rozumět, proč se o Jerevanu říká, že je to perla Arménie. Ostatní města připomínají spíše vesnice a tak je Jerevan mezi slepými jednookým králem, jinými slovy, Sisian coby město také příliš neoslnil. Kousek za městem se nachází Karahunge, což je arménská obdoba britského Stonehenge - kruh a řady z megalitických kamenů a také místo našeho nocování. V noci z nějakého důvodu přijeli tři autobusy evropských turistů a ty samozřejmě daleko více než nějaký šutry zajímal náš stan a jestli je někdo uvnitř. Odsud jsme si stopli autobus do Yeghegnadzoru, kde nás nabral nějaký maník a jeli jsme ke klášteru Noravank. Respektive do hospody cca 4km před klášter. Byla to turistická záležitost, hospoda ve skalní jeskyni, ale nám přišla vhod. Navíc nás tu nechali přespat a my mohli ke klášteru bez baťohů a vařili něco na způsob leča, čímž si mě získali. Má náklonnost ale vzala za své, když jsme viděli finální účet a tak jsme druhý den pokračovali pěšky zpět na hlavní ulici a k řece, kde jsme chtěli přenocovat. Cesta byla náročná, protože všude stáli prodavači broskví a jenom málokterý nám nechtěl nějakou dát. A tak jsme za chvíli vláčeli plnou tašku broskví a stále jsme nebyli schopní lidem vysvětlit, že víc jich opravdu nemůžeme sníst. Večer jsme již měli dvě tašky plné broskví a našli si prima místo na přespání. Ráno jsme zjistili, že naše místo je hned vedle broskvových sadů a místní nedali, že si musíme alespoň pár kousků z obrovské hromady vzít. Naštěstí jsme brzy potkali dva již známé Čechy a mohli jsme jim polovinu úrody věnovat.
Z Noravanku jsme se vrátili opět do Jerevanu, kde jsme naskočili na plný autobus a jeli k jezeru Sevan. Tady jsme našli konečně příjemné klima a čistou vodu na koupání. Břehy byly sice narvaný turisty a pláže nabízely neuvěřitelné atrakce, ale nic nám nevadilo. Kamp byl drahý, tak jsme požádali nějaké lidi, a přespali u nich na pozemku. Na břehu stojí na první pohled děsně luxusní restaurace, ale paní nás nalákala na šašlík z ryby za příjemnou cenu a my se pořádně najedli.
Pomalu jsme se přesouvali směrem do Gruzie. Nejdříve jsme navštívili klášter Haghartsin který byl jako jediný obklopen zalesněnou krajinou a kam nás vyvezl místní opat. Nechal nás přenocovat za klášterem a prodavač pohledů spolu se dvěma malíři nám uspořádali hostinu v krásné klášterní jídelně. Druhou a také poslední noc v hotelu, jsme strávili ve městě Dilijan.
Poslední zastávkou bylo město Alaverdi a dva kláštery v jeho okolí. Do Alaverdi jsme se dostali autobusem a nahoru ke klášteru Sanahin jsme jeli starou sovětskou lanovkou. Z lanovky jsme si mohli nejlépe vychutnat pohled do údolí zamořené obrovskými fabrikami. Nahoře už byl jiný kraj, příjemná vesnice, stromy, říčky a pasoucí se koně. Klášter Sanahin příjemně překvapil a druhý den jsme se vydali pěšky k nedalekému klášteru Haghpat. Cesta vedla podél hrany kaňonovitého údolí a zabrala nám i s koupáním třičtvrtě dne. Haghpat bylo poslední místo, které jsme v Arménii navštívili. Druhý den ráno jsme vzali taxíka a plni dojmů jsme vyrazili na hranice.
Gruzie
Do Tbilisi jsme se dostali asi na třetí spoj a potkali jsme cestou mladíka z Běloruska, který má bratry v Azerbajdžánu a zrovna byl za prarodiči v Gruzii. Říkal jak je Azerbajdžán senzační země a Baku krásné město. Ve Tbilisi jsme si našli ubytování u příjemné babičky jménem Natalie a pořádně si odpočinuly. Strávili jsme zde tři dny a zařídili si víza do Azerbajdžánu, protože nás na autobusáku informovali, že na hranicích je za žádných okolností nedostaneme. Čtvrtý den jsme vyjeli do města Lagodechi na východě země. Našli jsme parádní místo na stan u řeky a pomohli jedné rodině zkonzumovat větší množství vodky a tak ji umožnili důstojně ukončit piknik u vody.
Azerbajdžán
Ráno jsme vyrazili na hranici. Tam čekalo několik slušných celníků, kteří poté co zjistili, že jsme byli v Arménii, prohledali všechny naše mapy, a s omluvou v hlase nám vysvětlili, že musí vytrhnou pár stránek v našem Lonely Planet týkajících se Náhorního Karabachu - území, o které vedou s Arménií spor. Pak ještě strhli etiketu na petflašce od Arménské limonády a pustili nás. Měli jsme pouze pětidenní vízum a chtěli jsme stihnout co nejvíce.
Nejdříve jsme jeli do města Sheki půl cesty taxíkem, půl autobusem, neboť sdílené taxi stojí jenom velmi málo více než autobus. V Sheki jsme navštívili krásný Šáhův palác a prošli si klidné městečko. Přespali v hotelu a vydali se do Qebele, města v podhůří velkého Kavkazu. Neměli jsme štěstí na spoj a museli jsme stopovat Zastavil sympatický chlápek, co nás pořád na něco chtěl zvát. Z Qebele jsme vzali taxíka do vesnice Laza, která je už v horách. Chtěli jsme si udělat malý jednodenní výlet a pokračovat v cestě do Baku. Bohužel taxikář nás vzal do jiné vesnice a ještě se mu cestou rozbilo auto a my museli dojít pěšky. Ve vesnici jsme zjistili, že jsme jinde, ale než nám to mohlo začít vadit, pozvala nás rodinka, co tu měla letní byt, na jídlo a na procházku podél potoka k vodopádům, což bylo velmi příjemné. Přespali jsme kousek pod vesnicí a doufaly, že nepřijdou medvědi, o kterých rodina mluvila. Prý když čerstvě poražené maso volně visí venku, schází do údolí a snaží se ho část ukořistit.
Do Baku jsme jeli opět taxíkem. Ukecali jsme slevu aby cesta nebyla dražší než autobus a vyrazili. Krajina, ve které se dosud pásly krávy, buvoli, ovce a oslíci se změnila v nekonečnou poušť, která zabírá celou východní polovinu země. Baku příjemně překvapilo, obrovská vedra, před kterými nás každý varoval se nekonala, my si našli na naše poměry velmi luxusní hotel v centru města na dohled od moře. Centrum působí velmi moderně. Široké pěší třídy žijí ve dne i v noci, přímořský park je plný atrakcí včetně čajoven plných šachistů. Staré město je semknuté do hradeb, které už dávno přerostla moderní architektura. Prohlédli jsme si Šáhův palác a Maiden tower, což je zajímavá věž neznámého původu a třetí den časně zrána jeli do Íránu, neboť toho dne nám končila platnost víz. Kolem Baku prakticky ještě ve městě jsou nekonečná ropná pole, plná věží a typických kyvadlových pump, které pomalu pumpují smradlavou tekutinu do šílené sítě černých hadic. Občas jsme zahlédli ropnou věžku i v zahradě nějakého domu. Při pobřeží je úzký pruh pláže, ze kterého je možné pozorovat dlouhou řadu ropných plošin na mořské hladině.
Nejdříve jsme chtěli jet do Gobustánu, což je město na pobřeží u něhož jsou světoznámé petroglyfy a také, jak jsem se dozvěděl v Čechách na netu, bahení vulkány. Podařilo se navštívit obojí, trochu jsme usmlouvali taxikáře a on nás hodil nejdříve na skály s Petroglyfy, které nás příliš nezaujali. Jejich rozsah a kvalita byly daleko nižší než co psalo naše LP. Pak nás taxikář vezl kolem ropných polí prašnou cestou k nějakému pahorky uprostřed planiny. A tam to bylo. Asi 25 malých vulkánů cca 2 až 3 metry vysokých na ploše o velikosti 30x30 metrů. Některé byly malinké jen pár centimetrů a pískaly a syčely, jiné občas zaštěkaly a vydaly trochu páry. Největší byl vulkán s kráterem o průměru asi dva metry, který měl ještě tři půlmetrové bráchy. Ty se střídaly, kdo udělá nejkrásnější bublinu z bahna a dost se jim to dařilo. Tato nezvyklá atrakce nás doslova nadchla a smazala zklamání z petroglyfů.
Nyní nás čekal už jen třista kilometrový přesun k Íránské hranici. Bus jsme chytli docela rychle a kolem půl sedmé jsme dorazili k celní kontrole. Bohužel pozdě. Hranice se zavírala v šest. Chtěl jsem se s celníky domluvit, protože druhý den už nám vízum neplatilo. Zezačátku se tvářili, že je to náš problém a že si musíme v Baku vyřídit nové. Ale naše zklamané výrazy je asi nalomily a vzali nás stranou, řekli ať přijdeme přesně v devět ráno a ať to hlavně nikomu neřekneme. Řekli nám, kde se máme ubytovat, kde najíst a celou dobu nás někdo hlídal, jestli neděláme nějakou neplechu.
Írán
Ráno už byl před hranicí slušný dav lidí, ale celníci o nás věděli a pustili nás jako první. Další problémy nebyly. Očekával jsem, že si řeknou o úplatek, ale nic takového se nestalo. V Íránu jsme se najedli a přesunuli se busem do Tabrízu.
Ubytovali jsme se v již známém hotelu. Chtěli jsme tu strávit dva dny a pak jet zpět do Turecka, ale potkali jsme milou rodinku, která nás vzala na pravý nefalšovaný íránský piknik v parku u silnice a tak jsme se zdrželi dva dny navíc. Mezitím jsme navštívili Kandavan, což je vesnice nedaleko Tabrízu. Zajímavá je svou podobností s tureckou Kapadokyí, je zde stejný druh skal a v něm zakomponované domy pro lidi i dobytek. Také jsme nachodili hodně kilometrů po bazaru a hledali jsme, jestli nás nezaujme nějaký koberec. Bohužel nezaujal.
Turecko
Do Turecka jsme jeli až pátý den. Bez problémů jsme překročili hranici a vydali se přes Dogubayazit a Igdir do Karsu. Schválně jsme zvolili tuto komplikovanou cestu, protože nás hodně zajímalo místo jménem Ani. Dozvěděli jsme se o něm od několika Čechu, které jsme potkali před rokem. Jedná se o bývalé hlavní město Arménie, které bylo ve třináctém století opuštěné. Dnes leží v turecké vojenské zóně a donedávna tam ještě žádné turisty nepouštěli. Dostat se tam pro nás znamenalo vzít si předraženého taxíka a projet kolem vojáků, tanků a základen až k Arménské hranici. Cestou do Karsu jsme potkali tři týpky z Itálie a Španělska, kteří měli stejný cíl. Společně jsme se podělili o cenu za taxík. Bohužel jeden Ital uměl turecky a tvářil se, že Turecko zná jak své boty a nedovedl vůbec smlouvat. Prakticky dal najevo, že zaplatí jakoukoliv cenu a tak nás to zase tak levně nevyšlo.
Ani je zajímavé a trochu tajuplné místo. Skalnatý ostroh nad soutokem dvou řek. Na druhé straně údolí jsou vidět základny arménské armády. Dominantou ohromného areálu je několik dochovaných kostelů. Mnohem zdobnějších a větších než v celé Arménii. Nejvyšší z nich byl v minulosti rozpůlen bleskem, alespoň se to tak povídá. Součástí bývalého města jsou také hradby, pevnost, mešita, karavansaray a zbytky obydlí. Celé je to velké, že je potřeba několik hodin pouze na obejití celé památky.
Cesta domů
Z Karsu jsme jeli vlakem zpět do Istanbulu. Chtěli jsme si jednu noc odpočinout, oblíbený hostel ale podražil natolik, že jsme byli nuceni si najít jiný. Což se vyplatilo, protože ten hotel poblíž nádraží byl dvakrát levnější a měl tu nejkrásnější sprchu, co jsem kdy viděl. Cesta domů začala tradičně busem plným pašeráků do Bulharka a dále busem ze Sofie do Prahy.
To se ale neobešlo bez komplikací. Na srbské hranici měla jedna paní problém a nebyla vpuštěna do země, to nás zdrželo několik hodin. Chvíli na to se objevila závada na autobusu. Řidiči se ji snažili spravit kapesním nožíkem a kouskem prkénka, ale po dvou hodinách neúspěšných pokusů začali pochybovat oni i my, že to bude možné. Naštěstí jeden z pasažérů (mimochodem ten, který pašoval nejvíce cigaret) byl o něco šikovnější a dílo se podařilo. Po čtyřiceti kilometrech jsme zastavili u autoopravny. Opravář se na klacík nevěřícně podíval, zakroutil hlavou, řekl že do toho se pouštět nebude a šel zpět. Řidiči šli za ním a za chvilku z dílny vynesli větší kus dřeva, pilu a ohromnou sekyru. Opravář jim odevzdaně ukázal místo, které mělo sloužit jako špalek a více se o náš autobus nezajímal. Za další hodinu řidiči vytesali ten pravý klín a mohlo se pokračovat v cestě. Ujeli jsme teprve sto kilometrů a zabralo nám to přes osm hodin času.
Na srbské hranici chtěl nepříčetný celník napařit pokutu 1000 USD za močení do pole, zabavil pasy a vyhrožoval ambasádou. Po dvou hodinách se ho společnými silami obviněných a řidičů podařilo obměkčit a jelo se dál. Na slovenské hranici měli problém další dva lidé a nebyli vpuštěni. Aby toho nebylo málo, tak čeští celníci vyhmátli toho týpka, co opravil autobus a s velkou radostí ho sledovali, jak sbírá po celé chodbičce své kartóny a odebírá se ven z busu. Přes všechny tyto lahůdky jsme měli jenom čtyři hodiny zpoždění. Neuvěřitelné. Tak nám skončila dvouměsíční cesta pravým balkánským zážitkem.
Tabulka cen
(odjezd - 3.7.2005, příjezd - 2.9.2005):| Místo | Počet dní | Útrata ($) | Útrata celkem ($) |
| cesta do Sofie | 1 | 45 | 45 |
| Bulharsko | 12 | 40 | 85 |
| Turecko | 10 | 125 | 210 |
| Víza do Arménie | 30 | 240 | |
| Arménie | 18 | 90 | 330 |
| Gruzie | 5 | 55 | 385 |
| Víza do Azerbajdžánu | 20 | 405 | |
| Azerbajdžán | 5 | 70 | 475 |
| Víza do Íránu | 35 | 510 | |
| Írán | 5 | 40 | 550 |
| Turecko II. | 4 | 60 | 610 |
| Cesta domů | 2 | 75 | 685 |
| Celkem | 62 dní | 685$ | 17 125Kč |
Hlavní nabídka
Zajímavosti - Rozcestník - Mapa stránek - Kontakt - www odkazy -
Fotografie Čína - Tibet - Hongkong - Japonsko - Indie - Bangladéš - Skotsko - Řecko - Bulharsko - Arménie - Azerbajdžán - Gruzie - Írán - Turecko - Egypt - Jordánsko - Libanon - Sýrie -
popisy cest... Arménie '05 Írán, Kurdistán '04 Kavkaz '03 cesta Levantou '01 Turecko 2000