Víza

Naposledy se do Íránu vydávala turistická víza zcela bez problému. Pouze to trvá déle než do jiných zemí, protože formulář musí cestovat do Teheránu a zpět. Na druhou stranu, nemusíte na ambasádě nechávat pas a platí se až po získání víza. Rezervace letenek, ani ubytování se nevyžaduje. Víza lze poměrně snadno prodloužit na cizinecké policii za mírný poplatek. Víza lze získat i na některých ambasádách v zahraničí.

Doprava

Cestování je v Íránu radost. Alespoň z finančního hlediska, protože 1 Kč vyjde v přepočtu asi tak na 8-9 km autobusem, 1-2 km taxíkem, 3-4 km minibusem a sdíleným taxíkem a dokonce 1 km letadlem!!! To jsou ceny pro Čecha úplně pohádkový. Vysvětlitelný to je samozřejmě cenou nafty, která vyjde na 2 Kč za litr což je o polovinu méně než za vodu. Proto asi ředí vodu naftou a ta má často příchuť čehosi co dost připomíná petrolej. Taky ceny vozidel nejsou moc vysoký, takový klasický autobus Mercedes ze 70. let prý vyjde na 40 000 Kč, což je úplně nepředstavitelný. Pokud si ale někdo chce dopřát pohodlí a hlavně klimatizaci, může jet superbusem čili Volvem, který je skoro dvakrát tak drahý. Autobusy jezdí asi úplně všude a systém je podobný jako v Turecku. V každém městě je alespoň jedno autobusový nádraží, kde je spousta společností jezdících prakticky kamkoliv. Jenom je někdy vhodné si lístky koupit dopředu, protože zvláště na méně frekventovaných trasách může být plno a vy pak musíte čekat třeba až do druhého dne na další. Vlaky jsme bohužel nemohli vyzkoušet, protože spoj z Jazdu do Teheránu byl minimálně 3 dny dopředu vyprodaný.
Po městech je nejlepší jezdit taxikama, je to docela levný a hodně rychlý a pohodlný (teda pokud jedete ve čtyřech). Méně pohodlný jsou tzv. share taxi neboli sdílené taxi. Ty jezdí jenom na určitá místa a vždy se musí naplnit, to znamená, že u spolujezdce musí sedět dva lidi a vzadu tři, jinak se nejede, ale jsou zase levnější. Ve větších městech jezdí autobusy MHD, ty jsou hodně levný (vyjdou na pár halířů), ale jedou děsně pomalu. Rozhodně je ale musí každý zkusit, protože právě zde funguje pověstná íránská rozdělenost mužů a žen. Autobus je v půlce rozdělen tyčí, za kterou muži prostě nesmí a tak i když se ve předu mačkáte a u žen je přitom úplně volno, dozadu prostě nemůžete. Podobně to taky funguje v Teheránu v metru, kde ženy mají pro sebe poslední vagón, kam muži zřejmě nechodí, ale ženy asi mohou i dopředu, protože jich tam vždy bývá taky docela dost.

Jídlo

Na jídle jsme se absolutně neshodli, mě docela chutnali místní sendviče, což je naplácaný všechno možný v takový nicmoc housce, celková chuť je dost neidentifikovatelná, ale mají vždy několik druhů takže se to dalo střídat. To ale dost nechutnalo ostatním, a tak se snažili živit chlebem nebo plackou s něčím, což zase nějak nejelo mě. Sjednocený jsme v podstatě byli jenom u pití, místní limonády (Zamzamky) jsme pili doslova na každém rohu, taky mají ve větších městech výborný ovocný šejky, zvláště nám šmakovali banánový a dýňový. Voda je skoro všude pitná a nezávadná, jen má často slanou příchuť anebo je v ní cítit petrolej. Íránský čaj, který se pije na každým rohu ale nebyl moc dobrý, řekl bych, že v Turecku mají asi tak 100 x lepší.
Oblíbeným jídlem je "bašta v hrníčku" lze ji vidět i v Turecku a hodně v Azerbajdžánu. Jedná se o zvláštní směs zbytků masa s luštěninami vyvařené v plechovém hrníčku. Podává se s hmoždířem a polévkovým talířem. Nejdříve se směst promačká a zcela rozmělní v plechovém hrníčku, pak se tekutá část přelije do talíře s ní jako polévka. Zbytek je poměrně dobrá kaše a jí se s chlebem.

Lidé

Írán je ohromnou směsicí různých druhů lidí a národů. Všichni jsou velice milí a přívětiví, ale taky dost nechápaví, zvláště pokud nemluvíte Fársí. Naučili jsme se od nich jedno velice zajímavé gesto, pokud se někoho na něco zeptáme a on nám chce záporně odpovědět tak nenápadně kývne hlavou dozadu a otočí oči v sloup případně ještě mírně mávne rukou. Na první pohled to vypadá jako takové české ano, ale znamená to pravý opak. Dokonce i veksláci, na které normální "no" nefunguje, po tomto gestu odcházeli.

Každou chvilku se stávalo, že nás někdo oslovil a chtěl si s námi popovídat. Často jenom proto aby si piloval svou angličtinu, ale někdy aby se něco dozvěděl, hlavně jestli se nám v Íránu líbí a proč je tu tak málo turistů a podobně. Nejvíce nás ale překvapily místní děvčata. V muslimských zemích je naprosto neobvyklé, že by se na vás dívka či žena jenom podívala natož aby vás oslovila a tak jsme si mysleli, že toto bude v Íránu ještě přísnější. Opak byl pravdou. Každou chvilku po nás pokukovaly různé dívčiny tak přibližně v našem věku, odhalovaly své vlasy někdy až do půlky hlavy (náboženskou policii už asi zrušili) a velice často nás také oslovovaly. Jednou dokonce šly i na rande. No spíš bych měl říct do čajovny a taky s námi chodily po obchodech a snažily se nám vyhádat lepší ceny a pak se velmi divili, že dokážeme ukecat ještě o něco lepší.

Trošku rozdílná situace byla, když jsem v Íránu byl sám s Markétou. Bylo naprosto nezbytné, abychom všude chodili spolu. Lidé byli milí a vše vypadalo vpořádku, ale jakmile šla Markéta někam sama třeba na hlavní třídu v pravé poledne, okamžitě se našel někdo, kdo si na ní zkusil "šáhnout". Žádné velké problémy, jenom takovéto malé nepříjemnosti. Proto jsme všude chodili vždy spolu.
Výhodou naopak bývalo, že když jsme šli takto chodili spolu, stávalo se nám daleko častěji, že nás lidé oslovovali a pouštěli se do řeči. Zvláště dívky a ženy s rodinami. Méně se bály a my byly často pozváni i domů na večeři, na společný výlet nebo na piknik. Měli jsme tak příležitost poznat mnohé z Íránské kultury.

Bazar

V každém městě je možné najít nějaký bazar, který tvoří bludiště úzkých zastřešených uliček různě propojených s nádvoříčkama, které v minulosti tvořily ubytování pro karavany. Bazary jsou krásné, obvykle zastřešeny zajímavými klenbami, propojené s čajovnami a sklady koberců. Hodně nás ale překvapil klid a pořádek který bazary provázel, možná jsme jenom čekali špínu a ruch jako v Sýrii, ale brzy jsme si uvědomili, že tyto přívlastky jsou pro Írán dost netypické (tedy na asijskou a muslimskou zemi). Naopak, prodavači nás nijak nenaháněli a nepřemlouvali abychom si právě u nich koupili skvělý koberec a podobně. Někdy byli dokonce tak laxní, že bylo až obtížně je přemluvit a vysvětlit jim, že si od nich chceme něco koupit. Taky občas někde někdo přišel a nabídnul nám něco co vůbec nebylo jeho, majitel na to vždycky jenom tak koukal jako by se nic nedělo. Ceny jsou všude velice nízké (jako v celém Íránu) ale za to jsou poměrně dost fixní, především v Tabrízu, kde se většina věcí dá usmlouvat akorát tak o 10%.

Peníze

Je zajímavé, že oficiální kurzy pro Íránský Rijál je 1780 IR za Dolar, takový kurs prý nabýzejí banky. Jenže skutečnost je úplně jiná. Směnárny měly kurs průměrně 7950 IR za Dolar což dost velký rozdíl, díky němuž jsme si mohli žít jako králové. Před směnárnama obyčejně stojí veksláci, kteří se vám snaží vyměnit peníze v horším kursu než směnárny, což je dost komický. Zřejmě dožitek černého trhu.

Nocování

Vzhledem k ohromným vzdálenostem v Íránu jsme spoustu nocí strávili v autobusech, kde jsme se obvykle nádherně vyspali (ftip). Hotel se sprchou se dal sehnat od 30 Kč za noc, ve známějších a turisticky navštěvovanějších městech to bylo víc, my jsme platili průměrně tak 45 Kč. Když jsme zrovna nesehnali hotel, nebo když jsme si připadali čistí, tak jsme přenocovali jednoduše v parku. V Íránu jsou totiž parky a zelené plochy skoro všude dokonale využívány místními obyvateli, kteří na nich posedávají, polehávají a piknikují. Nocování v parcích bylo naprosto v pohodě.

Pátek

V pátek mají muslimové neděli a tak je hodně obchodů zavřených, je to také den, kdy všichni muslimové musí navštívit mešitu. Při této příležitosti je možné se dostat do placených mešit zadarmo a pozorovat modlitbu. Jinak vše funguje docela normálně.

Bezpečnost

Vlastně jsme se v Íránu nesetkali s ničím, co by se dalo nazvat nebezpečí či ohrožení. Kriminalita v této zemi je asi dost nízká. Je tomu bez pochyb díky všudypřítomnosti policie a armády. Jediná nepříjemnost, co se nám přihodila, byla že jsme uvěřili panu Khanovi z turistické kanceláře, který se podílel na psaní íránského Lonely Planet a který nám namluvil, že ceny za autobus jsou dvakrát vyšší než jsou. A taky nám hnedka bus za svou cenu dohodil, ale brzy jsme zjistili jak to je a jezdili podle svého. Jinak mají turisti obvykle problémy akorát s policií, zvláště když nemají u sebe doklady, to jsou okamžitě zatčený a stráví třeba půl dne na stanici, ale tu zkušenost jsme my nezískali.
Poněkud rozdílná situace je když cestujete se slečnou - viz Lidé