Puškar se stává jednou z našich nejdelších zastávek v Indii. Příjemné město se svatým jezerem uprostřed hojně navštěvované cizinci nabízí dostatek možností k odpočinku a relaxaci. Zatímco Markéta chodí na kurzy tance, já postupně prozkoumávám všechna zákoutí tohoto malého města. Využívám času k focení a procházkám kolem posvátného jezera.

Máme kliku že je zrovna období dešťů. Všude jinde v Indii by to znamenalo problémy, ale zde to znamená dostatek vody v jezeru a zelenou poušť. Ve které se prohání divocí pávi a ohromná stáda opic, která čas od času přeběhnou přes střechy města. Ty drzejší probíhají přímo kolem nás, když večeříme na terase v restauraci. Nic, co by se dalo ukrást, ale nenachází. A tak je pro ně hlavní zábavou kuchař, který po nich střídavě hází boty a banány.

Radžastán se vyznačuje ještě větší barevností než ostatní místa v Indii. Muži obvykle nosí komplikovaně namotaná turbany v těch nejpestřejších barvách a ženy ta nejzdobnější sárí. Do toho občas potkáte kejklíře, který vám musí ukázat jak hraje na svůj záhadný nástroj, nebo jak důkladně ochočenou má kobru. Sice majitele kousne hned při první přáležitosti, ale že prý nemá jed tak se není čeho bát. Kolem jdoucí velbloud pak nechce zaparkovat svůj vozík s cementem a zablokuje celou ulici. Nic se ale neděje, času dost.

Posvátné jezero leží uprostřed města. Kolem něho jsou ze všech stran gháty, někde je klid a já můžu v klidu sedět a pozorovat život okolo, jinde ale otravují děti a falešní duchovní s tím, že je povinnost si nechat udělat specielní obřad a samozřejmě za něj inkasovat. V blízkosti Ghátů je zakázáno fotografovat a člověk se tu musí chovat nanejvýš uctivě, aby nerušil posvátnost koupelí, kterou si zde neustále dopřává ohromné množství lidí.