Jaipur

Z Amritsaru do Jaipuru jedeme asi tím nejpomalejším vlakem v celé Indii. Po příjezdu do hlavního města pouštního Rajastánu vydatně prší. Bereme rikšu, rychle se ubytujeme a odpoledne trávíme v luxusní restauraci ve špičce věže vysoko nad městem, která se pomaloučku otáčí a umožňuje postupný výhled do všech koutů města.

Druhý den už je zase vedro a my vyrážíme uličkami růžového města k hlavní místní atrakci - středověké observatoři jménem Jantal Mantar. Nejdříve procházíme podivuhodné stavbičky sami a snažíme se přijít na to, co vlastně měří. Odhalujeme různé sluneční hodiny a zvláštní obrácené kupole, které jsou postaveny v páru, tak aby se vzájemně doplňovali. Co ale měří? Největší sluneční hodiny jsou sedmdesát metrů vysoké a prakticky se jedná o nejvyšší stavbu města, čas určují s přesností na dvě vteřiny. Způsoby měření výšky slunce a jiných nebeských těles už si raději necháváme vysvětlit průvodcem. Zjišťujeme, že všechny stavby vlastně měří totéž, jenom různým způsobem s různou přesností. Navíc se zde měří různé polohy slunce vzhledem ke znamením zvěrokruhu pro potřeby horoskopu, který je v Indii velice důležitý k rozhodování o výběru životního partnera a uskutečnění důležitých životních kroků.

Zbytek města je poměrně příjemný. Krásný výhled je ze starého minaretu, do kterého se trochu paradoxně strašně špatně hledá vstup. Procházíme místní dílny brusířů drahokamů a nenecháváme se zlákat jejich koupí. Občas kolem prosviští někdo na velbloudu, občas potkáme i nějakého hrbáče zaparkovaného u baráku a večer centrem města prochází slon. Bohužel se mu nestíháme věnovat, neboť jsme zrovna uprostřed nákupu a prodavač slevuje jen velmi pozvolna.