Víza

Novinka: víza do Gruzie jsou zrušena což jsme osobně ověřili v červenci a srpnu 2005

Informace o vízech z roku 2003:
Víza do Gruzie je nutno zakoupit na některém ze zastupitelství Gruzínské republiky ve světě. My jsme využili přestávky Sofii, kde nás 14ti denní vízum na počkání vyšlo na 60$. Stejné podmínky by měly být i  v tureckém Trabzonu. Je možné koupit i vízum na měsíc a různá dvoj-vstupová víza pro případ cesty z Arménie. Cena za každý vstup navíc je 15$.

Pokud si chcete pobyt v Gruzii prodloužit, je možné si ve Tbilisi zakoupit nové 14ti denní vízum. Vyřízení trvá pět dnů a cena je 40$. Jestli je možné pořízení na počkání za příplatek nevím.

Nějakou dobu jsme také řešili, otázku cesty do Arménie a hlavně jak co nejlevněji zpět přes Gruzii. Legendy o tom, že je možné se přes Gruzii vrátit na arménské vízum jsou liché. Je nutné si v Jerevanu zakoupit další tranzitní vízum (asi 15$) anebo s tím počítat rovnou od začátku a zažádat o dva vstupy do Gruzie. Jestli je možné získat vízum na hranicích je otázka. Oficiálně to samozřejmě nelze, ale potkali jsme člověka, podle kterého by to mělo jít ukecat. Ale zřejmě to chce menší skupinku lidí a lepší znalosti ruštiny.

Doprava

Klíčovým problémem dopravy v Gruzii jsou silnice. V rovinatějších oblastech to ještě docela jde, ale jakmile začíná cesta stoupat, samovolně se proměňuje v cosi, co velmi silně připomíná vyschlé říční koryto s řídkými ostrůvky asfaltu.

Přes tento fakt funguje pravidelná autobusová doprava poměrně dobře. Kromě velkých autobusů jezdí v Gruzii tzv. marshrutky, což je obdoba tureckých dolmušů, obojí je stejně drahé. Ceny bývají odvislé od doby trvání cesty, a ta zase od stavu silnice, takže dvaceti minutová jízda z Tbilisi do Mtskhety stojí 0,5Lari, čtyřhodinová cesta z Tbilisi ke Kazbeku 8Lari a osmihodinová cesta z Akhaltsikhe do Batumi (120km) stojí 10Lari. Podrobnější ceny jsou zde. Vlaky jsou velice levné, ale jezdí ještě pomaleji než autobus. Cesta z Akhaltsikhe do Tbilisi stojí 3Lari, jede se celou noc přestože vzdálenost je kolem 120km. Vlaky jsou ruského typu. My jsme jezdili výhradně třetí třídou (plackart), čistota nic moc a ze zkušenosti nedoporučuji místa hned vedle záchodků. V noci se moc nesvítí, jako všude, takže kdo usne vyhraje.

Díky těmto podmínkám se v Gruzii nedá příliš spěchat, klidně se může stát, že strávíte celý den jenom přesunem o nějakých 150km. Autobusy také nejezdí všude, vlaky už vůbec ne. Takže pro návštěvy osamocených památek a odlehlejších míst je potřeba si pronajmout nějaký jiný odvoz. Většinou za cenu benzínu, ne-li zadarmo.

Jídlo, pití

V Gruzii je poměrně velký výběr dobrých jídel, které jsou pro Evropana vcelku dobře stravitelné a najde pro ně i pojmenování. Kromě toho existuje řada tradičních jídel jako například chačapuri, což je sýr zapečený v těstě, nebo chinkali - maso v těstě, šašliky - maso na způsob špízu, ostrý - jakýsi guláš apod. Za výborný považuji gruzínský chléb, který připomíná jakési cáry těsta a vydrží čerstvý spoustu dní. Chleba s místním sýrem, ovoce a zelenina tvořili základ naší stravy. Kromě výjimečných dnů, kdy jsme se stravovali výhradně v cukrárně.

Co se pití týče, tak vodu jsme pili všude bez dezinfekce, zajímavé jsou místní limonády, připomínají trochu chuť bomparů. Gruzínské pivo patří k těm lepším, co lze ve světě sehnat a víno je samostatná kapitola. Gruzie je totiž považována za zemi vína, ale velmi zaleží na jakosti. Několikrát se nám podařilo zakoupit pod názvem víno cosi, co velmi silně připomínalo ocet. Gruzínské víno chutná velice odlišně od toho co známe z domoviny a tak náš první kontakt byl velice rozpačitý, ale poté co jsme zakusili domácí žluto-červené víno z Kakhetie jsme v tomto moku našli zalíbení.

Lidé

Kdyby se mě někdo zeptal, kde jsou nejhodnější lidé, bez váhání bych odpověděl, že v Gruzii. Obecně se dá říct, že přátelství je v této zemi nade vše. Lidé jsou chudí, stěžují si na poměry, stěžují si, že nemají práci, ale když přijde na noc sedm hladových krků, připraví obrovskou hostinu včetně ubytování. Pohostinnost snad nezná mezí. A co za to? Stačí dobrá společnost a všichni jsou spokojení.

Gruzíni jsou velice hrdí na svůj původ a na svojí historii a nevynechají příležitost, aby se nás, co by cizince, nepokusili do jejich života trošku zasvětit. A tak jsme často slýchávali o tom, jak byla v minulosti Gruzie napadaná Peršany, Turky a Rusy. Dokonce jsme byli v Telavi i pozváni do muzea a galerie, abychom vše viděli na vlastní oči. Velice důležitou součástí života je křesťanství, které se v Gruzii usadilo již ve čtvrtém století, nepotkali jsme proto Gruzína, který by nebral víru vážně.

Kromě Gruzínů jsme potkávali i Rusy, tvoří zde národností menšinu. Co se jazyků týče, tak s angličtinou nebo němčinou nepochodíte. Všichni hovoří pouze po Rusky a Gruzínsky samozřejmě, ta je ale považována za jeden z nejtěžších jazyků na světě, takže málokdo pochodí.

Nocování

V Gruzii je řada hotelů, ale ceny nebývají zrovna dvakrát příznivé. Nicméně obvykle jsme neměli problém se někam pozvat, stačilo se zeptat, zda bychom nemohli přespat u někoho na zahradě a bylo po problému. To ale neplatí o hlavním městě. Měli jsme typ, abychom se ptali bábušek na tržišti, a oni že nás někde nechají levně přespat. Nicméně jsme si našli docela levný hotel ve čtvrti Didube, kde jsme měli větší pohodlí. Také jsme potkali Poláka, který spal v botanické zahradě, takže možností je asi víc...

V přírodě jsme samozřejmě spali na divoko. Stan jsme stavěli jenom v horách a také jsme ho chtěli použít v oblastech, kde se vyskytují hadi, ale nikdy k tomu nedošlo. Skupina dvě, se kterou jsme se potkali ve Mtskhetě měla problém v Kazbegi. Spali ve stanu pod kostelíkem a někdo jim vytáhnul zpod celty dvoje pohory. My spaly o mnoho dál od lidí a tak jsme se s ničím podobným nesetkali.

Památky

Hlavní turistické cíle jsou v Gruzii kromě hor středověké kláštery a kostely. Většina těchto staveb se stále aktivně používá a tak místo pokladny se vstupenkami jsme obvykle narazili na mnicha, který nás zdarma provedl a pověděl nám něco málo o historii. Určitě se vyplatí navštívit kostel či katedrálu v době nedělní mše, kdy je uvnitř plno lidí a zpívá se. Je slušnost mít dlouhé kalhoty, bez nich vás do některých klášterů ani nepustí.

Jedinou výjimkou byly skalní kláštery ve Vardzii. Celý objekt je oplocen, a přestože tam pár mnichů stále žije, vybírá se vstup.

Bezpečnost

Na většině území je klid a od lidí nelze očekávat žádné problémy, spíš se každý snaží pomoct. I když se říká, že určité riziko přepadení je všude. Jiná situace je v horách, zde je několik oblastí turistům téměř nepřístupných.

První z nich je Abcházie, zde panuje bezvládí a podmínky jsou prý podobné jako na divokém západě. V praxi to vypadá tak, že objeví-li se někdo podezřelí z vlastnění jakéhokoliv obnosu peněz, je automaticky přepaden. To jsme alespoň slyšeli a nemám důvod tomu nevěřit. Pokud by přeci jenom někdo do Abcházie chtěl, musí žádat o zvláštní propustku.

Další problémová oblast je hned vedle. Pankinská soutěska je známým domovem loupežníků. Dále na východ je Svanetie. Sem směřuje poměrně mnoho turistů a s místními se prý dá vyjít. Pohostinnost je pravá gruzínská, jenom každý vlastní a zřejmě i používá zbraň. Je to zdejší folklór. Potkali jsme lidi, kteří byli pozvaní a hnedka jim hostitel nabídnul vlastní kalašnikov jako dárek, nebo dostali při vstupu do  světnice pár granátů do ruky a podobně. Výjimkou ale asi nebude ani příběh jednoho Čecha, na kterého po pozvání domů místní vytáhnul nůž. Kdybych se do této na přírodu krásné oblasti vydal, asi bych se snažil si nejdříve vytvořit kontakty a známe u policie, jak nám radily dva Švýcaři.

Dostáváme se do Jižní Osetie, nebo spíš nedostáváme, protože je to další uzavřená oblast, kam cizí návštěvník potřebuje speciální povolení. Problém s Jižní Osetií je v tom že neuznává Gruzínskou nadvládu a sama se asi spíš cítí patřit k Rusku.

Oblast kolem Kazbegi je bezpečná a klidná, jak jsme se na vlastní kůži přesvědčili. Jediný problém měl Meli a Rosák s pohorama.

Poslední s oblibou navštěvovanou oblastí je údolí s vesničkou Šatili. Ovšem hned za kopcem je území Čečny a mluví se o únosech cizinců za  účelem výkupného, v horším případě směřuje unesený přímo do války. Gruzínská armáda sice prý hranici kontroluje ale i tak je to asi nejjednodušší cesta z Čečny a zpět. Ale na to většina turistů moc ohledy nebere a do Šatili se běžně jezdí, nebo spíše chodí, protože silnice tam nevede. Slyšeli jsme o lidech, kteří tam došli (cca 50km) a zpět se vraceli vrtulníkem OSN, který oblast zásobuje.